Každý z nás již si zřejmě zvykl na předvolební šílenství, které předchází každé volby. Je to zcela logické, nikoho to zřejmě už ani nepřekvapuje. Proč teda píši tento článek? Proč je pro mne důležité upozornit na něco zvláštního, co přichází s těmito volbami?
Nemůžu si pomoct, ale s každými dalšími volbami si všímám neustálého trendu příklonu na apelování na stále větší sociální strunu. Ze sloganů a vyjádření všech politických stran naprosto vymizely pozitiva. Pokud bych dal jen na statistiky vyplývající z volebních vyjádření, nabývám dojmu, že náš stát je plný neúspěšných, na státu závislých a v neposlední řadě naštvaných lidí. Ne, že bych já naštvaný nebyl, ale rozhodně se necítím na to, abych od státu vyžadoval čím dál tím více solidární systém anebo jakoukoliv regulaci. Jelikož jsem značnou část svého života pracoval jako demograf, není pro mne dané zjištění nijak překvapivé, je zjevné, že zvyšující se podíl populace v důchodovém věku v sobě nese více těchto témat. Přesto mne zaráží ta naprostá vyprázdněnost české politické scény. Začínám nabývat dojmu, že to ohranné české pravidlo „Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše“ vítězí i v tak zásadní budoucnost ovlivňující situace, jako jsou volby a tím pádem i směřování naší země na několik příštích let. Naši politici dle mého názoru zcela pozapomněli na principy budování státu a naprosto pomíjejí ekonomická pravidla platná v podstatě od vzniku civilizace. Ono totiž sice numericky platí, že větší počet hlasů znamená vyšší podíl na moci a rozhodování, to je ovšem pouze první krok nezbytný k tvorbě politiky. Ono totiž současně platí, že je nutné tvořit nejen politiku na základě pravidla „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.“ A v tom je zakopán celý problém. Jestliže budu jako pravicová strana, která ctí volný trh, odmítá sociální experimenty, propaguje právo jedince na sebeprosazení, nemohu současně sbírat hlasy od nespokojených důchodců a nabízet jím širší sociální stát. To je cesta do pekel, kterou si naši politici již vyzkoušeli. Nemohou totiž před svými voliči v žádném případě obhájit své politické kroky. Jak z toho ale ven? Ve státě kde důchodci jsou ze značné části „zdegenerováni“ komunismem, kdy se ve své podstatě chovají dle naprosto sobeckých „ultrapravicových“ pravidel „PO NÁS POTOPA“, ve státě, kde 200 000 lidí je ochotno dát svůj hlas komukoliv, především za vidinu toho, že se nebudou muset účastnit jakéhokoliv veřejného života? To je otázka skutečně na Nobelovu cenu. Jak tedy z toho ven? Existují pouze dvě věci, obě ve své podstatě rychlé. První spočívá v racionalizaci politiků. Ti si musejí uvědomit, že ne každý hlas má pro ně „stejnou cenu“, ne ve smyslu kvantity, ale kvality. Není na tom nic zlého. Těžko budete upírat komunistovi to, že bude více hájit zájmy „sociálně slabého“ než multimilionáře. Ze stejné logiky by si pravicoví politici měli více vážit lidí, na nichž by jejich politika měla ve své podstatě stát. Nevadí, že nevyhrají jen těmito hlasy volby. Tito úspěšní lidé mají své rodiče a děti a ti bez ohledu na zařazení do sociálního systému budou zřejmě podporovat své úspěšné rodinné druhy. Nejde o to vyhrát volby prostou numerickou silou, jde o to pochopit, že úspěšný podnikatel či vědec anebo kdokoliv táhnoucí tuto zemi dál je vždy středobodem potenciálních voličů ze svého okolí. Úspěch by měl být základním volebním heslem pravice. Nikoliv klesnutí do stejného marasmu jako v případě levice. A druhá cesta? Ta je již pouhým logickým doplněk v případě neakceptace této cesty. Je to krach, který není zase tak vzdálen. Na druhou straně je to také pozitivní budoucnost, neboť se konečně všichni můžeme přesvědčit, co ve skutečnosti obsahuje heslo: „Konečně se máme všichni stejně …. Bohužel špatně.“
