V životě už do divadla nepůjdu! Bylo to strašné!

Člověk se těší, jak stráví příjemný večer, přizpůsobí tomu celý den, mrkne se na internet, na co vlastně jde a pak sedí uprostřed třetí řady, vypne si mobil, jde opona a...

... představení začne, běží pět minut, deset a... je to strašné! Je to hrůza! A odejít nemůžu! Sedím uprostřed! Sakra! Sakra! Sakra!

Zkažený večer!

Příšerní herci!

Tma na jevišti! Osvětlovači snad mají za úkol šetřit či co!

Není slyšet, co herci říkají!

A diváci páchnou! A mě tlačí boty! Větry se mi honí po břiše a já se musím tvářit, bůhvíjak nejsem kulturně sladěný s tou píčovinou, která se na mě valí z jeviště...

Stop.

Víte, proč jsem tenhle smyšlený monolog napsala? Dneska jsme měli čtenou zkoušku v Činoherním klubu (sedím vzadu, vedle Ondřeje Vetchého):

http://www.cinoherniklub.cz/index.php/zajimavost/1-ten-zkou-ka.html

... a kolegové se před zkouškou, u baru, bavili o divácích v jiných divadlech.

"Prý si poslední dobou stěžuje čím dál víc diváků, že se jim představení nelíbilo."

Říkali jim to prý kolegové z jiných divadel. A pak se bavili o tom, co by se mělo hrát, co by se hrát nemělo, a mě napadl nejenom monolog nespokojeného diváka, který jste si přečetli na začátku tohoto blogu, já přišla i na to, proč je, údajně, čím dál víc nespokojených diváků v divadlech. Inu, proč... Je to jednoduché!  

Když jsme v kině a film se nám hrubě nelíbí, přikrčíme se a prcháme z řady i z kina.

Když se koukáme na televizi a nelíbí se nám program, přepneme na jiný nebo televizi vypneme.

Když posloucháme rádio a nelíbí se nám, co se na nás valí, přepneme na jinou stanici nebo rádio vypneme.

Když čteme knihu a ona se nám nelíbí, zavřeme ji.

Když čteme noviny a nelíbí se nám, odložíme je, stejně jako časopis.

No jo... jenomže pak přijdeme do divadla a ono nejde přikrčit se a prchnout, nejde přepnout nebo vypnout, zavřít, odložit. Ono se v hledišti musí vydržet. Alespoň do přestávky. A to se nám nelíbí, protože my jsme zvyklí přikrčit se a prchat, přepínat, vypínat, zavírat a odkládat...

Divadlo, moji milí, je dobrodružství. Když sedíte v hledišti, musíte se ponořit do děje a nechat se jím nést. Je jedno, kam vás donese, ale věřte mi, že někam to bude určitě. A ještě při tom zažijete něco, co nemůžete zažít v kině, u televize, u rádia, u knihy, ani u novin či časopisu.

Jako například 23. října 2012, při představení hry KUKURA, v Činoherním klubu.

http://www.cinoherniklub.cz/index.php/repertoar/kukura-3.html

Představení běželo asi dvacet minut, když divákovi někde  v páté řadě zazvonil mobil. A zvonil. A zvonil.

Juraj Kukura okamžitě zareagoval:

"To je pre mňa?"

:-)