Nepozvala nás na pohřeb!

Ale von stejně žádnej nebyl! Což vo to, to bych jí vodpustil, brácha moc šetřivej nebyl, byl věčně bez peněz, ale vona nám ani neřekla, že umřel! Řekl mi to jejich soused! Tak jsem jí hned zavolal a víš, co mi řekla?!

Co mu jeho švagrová řekla, jsem už nezaslechla, protože přijelo metro a oba muži do něj nastoupili směr Háje. Ano, samozřejmě, že jsem měla nutkání nastoupit s nimi a příběh si doposlechnout, ale čekala jsem u Muzea na metro na Hlavní nádraží, odkud mi za deset minut jel vlak do Kolína.

A potom - že jim švagrová neřekla, že její muž umřel, mě nepřekvapuje. Měla k tomu určitě své osobní důvody.

Znám už dost dlouho paní, které bude koncem roku osmdesát. I když má se svým mužem peklo na zemi, vydržela to s ním. Zvykla si, našla si před tím cholerikem, který nešel pro ránu daleko - nikdo by to do něj neřekl, uměl se dokonale přetvařovat - našla si před ním únikové cesty a zhruba od svých čtyřiceti let, když jejich tři děti pomalu dorůstaly do samostatnosti, rozkvetla.

Nene, nenašla si chlapa. To vás asi napadlo všechny, co?

Před usnutím začala snít o tom, jak vychází ze smuteční síně, kde se s ním právě celá rodina rozloučila, a šťastně rozpíná ruce k nebi.

Děkuju ti, pane Bože!

Život šel dál, a ona stále před spaním snila...

Naivně doufala, že ho stáří změní, ale dočkala se jenom toho, že jeho cholerické záchvaty sice nebyly tak časté, ale o to víc ji psychicky zraňovaly.

Kolem své sedmdesátky se její sen změnil. Rozhodla se, že o jeho smrti nikomu neřekne, kromě dětí. Ty souhlasily. Svého otce neměly rády a nevážily si ho. Nebylo proč.

Ano, až umře, nikomu o tom, že umřel, neřeknou. Jako by nikdy nežil. A když nikdy nežil, jak mohl umřít? Mělo to logiku.

"Ireno, ty víš, že miluju statistiky o tom, jak chlapi umírají dřív než ženský! A představ si, teď jsem objevila tabulku, podle které už měl být Luděk tři roky mrtvý! Chápeš to?! Přežiju ho! Dělám všechno pro to, abych ho přežila. A až umře, a já to nikomu neřeknu, bude to moje nejsladší pomsta za všechno," řekla mi se šťastným úsměvem, když jsme se naposledy viděly. A pak ode mě svižně odcházela, a nikdo by nevěřil, že jí koncem roku bude osmdesát...