Chodím na koupání

Doba se mění, ale člověk zůstává stejný. Před chvílí jsem si vzpomněla na tuhle povídku. Vlastně to není povídka, je to opsané z Chvilkolníku, který jsem si tehdy psala. Nepsala jsem denně, proto Chvilkolník a ne Deník. 

2. června 1971

Šla jsem se poprvé koupat. Když jsem byla na polovině cesty k lomu, uvědomila jsem si kolikátého je, a zalitovala jsem, že jsem nešla už včera, měla bych datum 1. června. Ale včera bylo divné počasí, chvíli slunce, chvíli vítr bez slunce, opalovala jsem se na dvoře na plátěném lehátku, cikáni na mě plivali z druhého poschodí z verandy, chtěla jsem jim vynadat, ale vzpomněla jsem si, že si od nich půjčuju fén na vlasy a mlčela jsem. Slunce stejně každou chvíli popolezlo, tahala jsem lehátko za ním a po několika plivancích jsem se konečně dostala z dosahu. I bez nadávek. Za pomoci přírody.

Lom je za městem a jde se k němu podél Labe s topoly. Protože jsem šla letos poprvé, měla jsem strach, jednou jsem se ohlédla, nikdo za mnou nešel, pak jsem uviděla před sebou pána se psem a bát jsem se přestala. Byl kus přede mnou, a když přecházel kolem cesty k lomu, v duchu jsem ho prosila, hele, jdi tam! Sejdi na cestičku, je přece taková hezká! Nešel, ale pes ho tam táhl, několikrát s ním škubl, začala jsem se zase bát, aby tam něco nebylo, když ho tam ten pes tak táhne, a když jsem došla blíž, byl tam sekáč a sekal, tak jsem se zase přestala bát, dokonce jsem si představovala, jak mě varuje, že je v lomu vrah, abych tam nechodila a já mu suverénně odpovím, že když on tu seče, nebojím se ničeho! Ale ani si mě nevšiml.

Když jsem docházela k lomu, loukou, občas mezi stromy, slunce nad sebou, se zahanbením jsem se pokárala, že celou dobu myslím na přepadení a vůbec se nekochám přírodou! Tak jsem si to chtěla honem vynahradit, ale zakopla jsem a nabrala si botu plnou prachového cesta.

Ve vodě nikdo nebyl a na placu, kam chodím každý rok, leželi dva mladíci, lekla jsem se a už jsem viděla svou mrtvolu plavat s obnaženým břichem mezi flaškami piva, které byly přivázané u břehu a chladily se ve vodě. Ale hoši měli před sebou knihy a to mě uklidnilo, stejně jako před chvílí pes a sekáč.

Vlezla jsem do vody, ale byla studená. Pak jeden mladík odjel na mopedu a toho zbylého jsem se zeptala, jestli nemá zavírací špendlík, že mi vodou povolila podprsenka. Nebudu mu přece vykládat, že mi prsa přes zimu nějak záhadně zmizela. Neměl. Bohužel, nemám.

Četla jsem si a opalovala se. Mazala jsem se krémem. Pak se tamten vrátil, takový sympatický hubený kluk, měl oči, které vidí a chápou, ale mozek mláděte. To všechno přijde, hlavně že má už teď ty oči! Někdo je nemá nikdy. Když jsem šla do vody, půjčovatel špendlíku ho upozorňoval na nedostatek mé podprsenky, nahlas, musela jsem se smát.

Vrátila jsem se, lehla jsem si a přikryla si hlavu ručníkem. Ten s očima mi nabídl, že mi udělá čepici z novin. Našel nějaké staré a dělal čepici a používal k tomu sirky. Pak mi ji přinesl a řekl, abych se podívala do zrcátka. Slušela mi, nasadila jsem si ji jako Bonaparte. Vytáhli z vody pivo a dali mi napít. Půjčovatel špendlíku bezostyšně říhal. Sice to se mnou pokaždé trhlo, ale dělala jsem, že neslyším.

Nebe se začalo od východu zatahovat. To bylo povážlivé. Půjčovatel špendlíku odjel na kole a na rozloučenou mi řekl doviděnija! a já mu na shledanou!

S hochem s očima jsme čekali, až mraky slunce úplně sežerou, potom jsme se oblékli a šli domů. Řekl na shledanou zítra a já odpověděla, až pozítří. Potom mě na svém mopedu předjel.

Slunce úplně zmizelo. Šla jsem pod topoly a potom jsem radši přešla k Labi, protože začalo hřmít a blýskat se. Já šla u Labe a pod topoly šel souběžně se mnou starý pán, mával si plavkami kolem obličeje a já si říkala, takhle, když jdu po hrázi a slunce je pryč a je to jako noc se schovanými lidmi, tak se bojím chlapů, psů a zlých ženských.

Když jsem došla do první ulice, začalo krápat. Mohla jsem se schovat, ale šla jsem dál. Domů jsem došla promočená, musím si přežehlit šaty, něco udělat s tou podprsenkou... a pořád prší.

5. června 1971

Váhala jsem. Ještě v deset hodin jsem váhala, ale pak jsem si řekla, mám celý den čekat, jestli nezačne pršet, půjdu a kdykoli se můžu vrátit, třeba zase zmoklá.

Zamkla jsem a musela jsem se zasmát při pohledu na dvě cedulky, které jsem ráno přidělala na dveře.

Irena spisovatelka

Jaroslav podnájemník

Seznámili jsme se před rokem, na inzerát v Mladém světě: Spisovatelka hledá přítele. Bude se rozvádět, ale zatím je ženatý, má tři holky, za týden se mám jet představit do rodiny, protože on by si po rozvodu chtěl vzít Renatku, tak abychom se my dvě poznaly.

Je z Brna, ale přes Kolín jezdí do Prahy, kde staví družstevní byt, ve kterém budeme spolu bydlet. Až se vezmeme. Renatka bude bydlet s námi a až se nám narodí kluk, kterého Jaroslav strašně chce, protože má tři holky, bude mi s ním pomáhat. Bude to moje malá chůvička.

Musela jsem se smát při pohledu na ty dvě cedulky.

Dala jsem si deku zase na své místo, o kousek dál leželi dva cizí mladíci, ten, jak mi dělal minule čepici, projel třikrát kolem, pokaždé jsme se na sebe usmáli a jednou, hned jak jel kolem poprvé, jsme se pozdravili.

Četla jsem si, pak jsem si lehla na záda a dívala se k vodě, stáli tam tři kluci, dva z nich znám, říkám si, ty kluci mají zvláštní plavky, takové přiléhavé - a pak jsem si uvědomila, že tam stojí nahatí, ale to už mě ti dva, co se s nimi znám, zdravili, tak jsem jim odpověděla a otočila se zase na břicho.

Slunce pražilo a já si říkala, jestli si ti nahatí blbci myslí, že se kvůli nim na slunci upeču, tak jsou na omylu! Sundala jsem si sluneční brýle, aby neřekli, že na ně tajně koukám, prošla jsem kolem nich do vody, odplavala jsem od břehu asi deset metrů, otočila jsem se na ně a oni už byli oblečení a chystali se jít domů. Tak jsem vylezla z vody a šla zpátky na deku.

Pak tam přišli známí s dítětem, dali si deku vedle mě, já jsem na jména nemožná, za živého boha jsem si nemohla vzpomenout, odkud je znám. Pak tam přijel na kole takový poťapaný kluk, někdy jsem ho už někde viděla, řekla jsem mu ahoj a on mě úplně odrovnal, protože mi řekl dobrý den, slečno, můžu si dát vedle vás deku? a já že jo, že mi to nevadí, on na to, že jsme se už tady na koupání viděli, já říkám, že asi před rokem, on, že to bude déle, že před rokem byl ještě na vojně, já pravila, že si nepamatuju, na to on, že asi znám dost lidí, když mi jeho nepatrná osoba unikla a na to jsem už neodpověděla a musela jsem se po straně smát a smáli se i ti známí, co leželi vedle.

Ten, co byl na vojně, se už dál nevnucoval, ale byl nešťastný, že si ho nevšímám a hlavně, že si nevzpomínám na jeho duchaplnosti před sto lety...

A pak spadly první kapky. Odešla jsem. A cestou domů jsem se už vůbec nebála. A říkala jsem si, že si už nebudu nic psát, vždyť já u té vody nic neprožívám, budu si tam jen tak chodit a vnímat to a dívat se a tak... kdyby aspoň chtěli v lomu někoho zabít, nebo mě přepadnout, ale co takhle. 

10. června 1971

Potkala jsem na náměstí Milana, Jaroslavova kamaráda. Byli jsme u něho v Praze dvakrát na návštěvě. Prý točí na nádraží něco o nádražácích a že už dneska skončili a pokračovat budou zítra a že si jde hledat nocleh a já ho pozvala k sobě a těšila se, jak si budeme o Jaroslavovi povídat a jak se o něm dozvím věci, které ještě nevím...

No... dozvěděla jsem se.

Prý k němu Jaroslav přijel včera s manželkou, byli se podívat na tom novým bytě, kam se už brzy budou stěhovat, to mi ještě tolik nevadilo, no tak mi lhal, chlapi přece lžou, ale Milan pokračoval a kdyby už mlčel, tak by se vůbec nic nestalo, ale on řekl, že zrovna pršelo a na dvoře byla kaluž, vždyť víš, Ireno, ta kaluž tam byla, i když jste u mě byli vy, a Jaroslav ji vzal do náruče a přenesl ji...

A to byl konec. Konec. Milana jsem vyhodila, pak jsem strhla ze dveří cedulku, Jaroslav podnájemník a pak jsem se opila. Strašně.

Mě nepřenesl! Mě ne!