A ta žába se přes noc strašně nafoukla...

Vlaky. Červen je měsíc školních výletů do Prahy. Ve vlaku si děti vyměňují informace, kde je nejlepší Mekáč, a mluví jedno přes druhé, protože konečně nejsou s mobilem samy! Mluví a mluví a mluví, ale vůbec se neposlouchají... 

...a nejenom ony. Mluví i jejich učitelky - doprovod na školních výletech, který opravdu bývá v drtivé většině zastoupený ženami. A mluví pořád. Ale od dětí je odlišuje to, že nemluví jedna přes druhou, ale jedna po druhé.

Před několika dny nás v šestimístném kupé sedělo šest žen. Čtyři jsme se podle vidění znaly, protože všechny dojíždíme a s námi tam byly dvě učitelky kolem třicítky, ke kterým patřil plný vagon dětí, které se, a to musím říct, chovaly celou cestu do Prahy výjimečně slušně.

Tyhle dvě učitelky seděly uprostřed našeho kupé proti sobě a mluvily, mluvily, mluvily. O žácích, o své práci, o diktátech, o známkách, o písemkách...

Uniknout nebylo kam, vlak byl narvaný nejenom dětmi na výletě, cestující stáli i v uličkách a já, když jsem v Kolíně nastoupila, jsem hledala volné místo pro ZTP, což se mi podařilo a tak jsem se dostala do kupé, kde už seděly i tyhle dvě učitelky, sympatické a pohledné ženy kolem třicítky.

Navzájem se vůbec neposlouchaly, ale protože byly nejenom slušně vychované, ale i vzdělané, v mluvení se střídaly. Jedna počkala, až domluví druhá a pak hned pokračovala dál ve svém monologu, aniž by reagovala na to, co jí kolegyně právě řekla.

Když vlak projel Českým Brodem, ta, co seděla na sedadlech naproti mně, si uvědomila, že obě mluví celou dobu nahlas, rozhlédla se po našem jinak tichém kupé a rozhodila rukama.

"Já vím, že pořád mluvíme! Ale máme toho tolik! A kdy si to máme říct?! Ve škole není čas!"

My, co dojíždíme, jsme nereagovaly. Já si četla noviny, druhá koukala do mobilu, třetí pročítala nějaké listiny a čtvrtá, šťastná to žena, spala.

Učitelky mluvily dál a já si uvědomila, jak se lidé poslední dobou neposlouchají. Jsou spokojení, že nemluví s mobilem, ale s živým člověkem a mluví a mluví, stejně jako tyhle dvě učitelky.

Vytáhla jsem loupáček, který jsem si koupila na kolínském nádraží, a který miluju, jedla jsem, koukala jsem do novin a vzpomínala na včerejšek.

Do Činoheráku přijel štáb České televize, a chystal se před premiérou natočit rozhovory s herci a s režisérem a také si natočit ukázku ze hry. Čtyři zaměstnanci ČT stáli před pokladnou Činoheráku a hlasitě mluvili jeden přes druhého! Evidentně jim to nevadilo. Byli spokojení! Každý si řekl, co chtěl.

Šla jsem kolem nich s kolegou, a když jsme je přešli, zastavili jsme se a podívali se na ně.

"Slyšíš to," zeptala jsem se ho. "Oni se vůbec neposlouchají! Proč spolu vůbec mluví?!" Přikývl.

"Za to můžou mobily! To je normální."

"Chtěli jsme preparovat žábu," vrátila mě zpátky do kupé učitelka, která seděla na sedadlech proti mně, a které zrovna teď trochu zacukalo obočí.

"Odpoledne jsem ji nechala v kabinetu, ráno tam přijdu a ona byla strašně nafouklá! Ale strašně! Vyděsila jsem se! Co s ní budu dělat?! Mám ji propíchnout?! A najednou z ní začal vytékat zelený hnis, sliz, hnus..."

Nedopověděla a vyskočila.

"Vyjeli jsme z Libně! Jdu říct dětem, ať se připraví, že bude Hlavák!"

Odešla z kupé, já schovala půlku loupáku zpátky do tašky s tím, že ji vyhodím do prvního odpadkového koše a smutně jsem si vzdychla.

Škoda, že si teď loupák hóóódně dlouho nekoupím...