Co nechápeme nyní, pochopíme později

Tento týden jsem se strávila pár dní na letním táboře. Nebylo to pro mě nic cizího, sama jsem na několika byla v roli účastníka a snad na ještě na více jako vedoucí a hlavní vedoucí.

S odstupem času jsem pochopila něco, co mi před pěti lety vůbec nešlo do hlavy. Na táborech jsem začínala s DH (stal se pak  jedním z mých nejlepších přátel a dodnes je mi velkou inspirací). Pamatuji si na noční výsadky, výstupy s plnou krosnou, dvoudenní bloudění po lesích, plnění nejrůznějších tábornických dovedností, slaňování 30 metrového mostu. Prošli jsme spolu s DH několik táborů, jemu se postupně narodili dva synové a o pár let zestárl. Když jsme spolu dělali poslední tábor, bylo na něm vidět, že je daleko více opatrný, než když jsme začínali. Tenkrát jsem si to vysvětlovala tak, že mu docházejí síly a že se příliš bojí pouštět děti do složitých situací. Tábory jsem po něm převzala. A šla jsem stejnou cestou…

Zpočátku jsme nastavili režim tak, jak jsme si ho prožili jako účastníci. Pak mi ale přibývaly roky, věděla jsem toho víc, (a děti možná také byly jiné, takové méně odolné), přemýšlela jsem víc a začala jsem se víc bát. Spíš než bojácnost to byl silný pocit zodpovědnosti. Tábory jsou jiný svět. To, co platí v běžném životě, jako je pravidelné čištění zubů, převlékání do pyžama, obyčejně strávené dny, to na táboře nemusí platit.  Naopak na táboře si můžeme vyzkoušet, co všechno naše tělo a naše hlava vydrží. Ti, kteří prošli tábory, přesně ví, o čem mluvím.

Za těch pár dnů na letošním táboře jsem se přistihla, že se chovám a přemýšlím stejně, jako před pár lety DH. A viděla jsem tam stejně odhodlané a nebojácné mladé vedoucí, jako jsem byla já.

Toto uvědomění si není o tom, že čím jsme starší, tím se více bojíme – o sebe, o druhé, ale především o tom, že některé věci, které se nám pávě teď zdají nepochopitelné, mají svůj důvod a časem na to přijdeme také. Jen to všechno nejde teď, hned. Vývoj je moc důležitý. Přesně vím, že za pár let ti současní vedoucí budou ve stejném bodě jako kdysi DH a jako nyní já. Je to takový koloběh života. Mladší jsou tu proto, aby zkoušeli překonávat hranice, provokovali a ti starší pro to, aby je usměrňovali a pomohli zvednout, když spadnou. Je dobře, že na tábory jezdí vedoucí různých věkových kategorií. Kdyby tam byli jen „starší kmeti“, pod tíhou světa a přebujelé zodpovědnosti, by si malé holky nikdy nevyzkoušely jaké to je sekat sekyrkou dřevo.