Jak koronavirus z(mění) život a myšlení? Co dřív nešlo, nyní půjde

Pandemie Covid-19 nám zakryla ústa i nos, ale ne oči. A tak se můžeme více dívat... Jak se z(mění) život? A jaký bude svět po koronaviru?

Online technologie v hlavní roli

Konečně! Školy, úřady i běžní lidé se učí (a naučí, to nemám strach) používat moderní nástroje pro online komunikaci. Za běžných okolností bychom brblali. Teď to jde samo.

Vloni jsem některým musela posílat faktury poštou, dnes není problém mailem. Daňové přiznání podáno přes datovou schránku. Desítky ušetřených hodin díky videokonferencím, protože nemusím nikam jezdit. K tomu Google dokumenty a práce jede dál.

Na vzduch!

Viděli jste ten obrázek, který obletěl Facebook? Za normálního stavu sedí lidé doma, jsou na pc, telefonu či tabletu. V době pandemie (kdy musíme sedět doma a být na pc, telefonu či tabletu) nás to všechny táhne ven. Hlavně na vzduch! Omezení pohybu se dá na vesnici přežít celkem v pohodě. Navíc já mám za domem les a mohu chodit podél řeky Rokytné a „koupat se“ ve vůni a klidu přírody od rána do večera. Přitom nepotkám ani živáčka. Za to můj kamarád S., který je v malém bytě s manželkou a malou dcerou, prožívá „domácí vězení.“ Ještěže mají aspoň balkón. Až to všechno přejde, budeme si mnohem víc vážit toho, že máme u nás krásnou přírodu, tisíce kilometrů turistických tras a že život je tam venku.

Polibek a podání ruky = nežádoucí

Gesta vyjadřující základní lidskou hodnotu – přátelství, spolupráci a lásku. Při současné pandemii mohou být fatální, proto jsou už několik týdnů nežádoucí. Chybí mi! O to víc si jich budeme za pár týdnů (doufám, že to nebudou měsíce) považovat. Lidé jsou kontaktní a žijí ve smečce. Nikdo není rád sám. Obraz na monitoru nenahradí teplo lidského dotyku, jeho vůni a už vůbec ne atmosféru osobního setkání. Polibek a podání ruky znovu získá svůj význam.

Brambory a mrkev z vlastní zahrádky

To jste měli vidět, když vláda vyhlásila uzavření obchodů, co se u nás dělo. Lidi naskákali do auta, vzali si kárky, vyhrabali ty největší tašky a obsadili Jednotu i vietnamský obchod. Později zjistili, že to bylo unáhlené, že jídla je pořád dost.  Jenže něco se přece jen stalo. Začali jsme se ptát, jestli jsme potravinově soběstační. Zemědělci na to upozorňují řadu let. Předseda Zemědělského svazu Martin Pýcha o tom mluví, píše, jedná. Jenže my ne a ne naslouchat. Dokud máme v regálu vajíčka, jogurty a maso, tak nám to je jedno. Ano, je! U Šlapanic (to je u Brna, Pražáku) je místo jablečných sadů pole, protože jsme dali přednost jablkům z Holandska. Co se tedy změní? Asi toto – vloni jsme se rozhodli, že na zahradě už zasázíme o deset řádků brambor méně, protože si je během roku můžeme jít koupit. Trávník bude hezčí. Přišel covid-19 a my jsme místo plánovaného trávníku zasadili brambory. Mimochodem právě v bramborách nejsme jako Česká republika soběstační. Ani v zelenině, ani v ovoci. Dovážíme vepřové i drůbeží. Naopak vajec a mléka máme dostatek, také hovězího a obilovin.

Věřit odborníkům

Černé předpovědi posledních letech se nevyplnily. Evropu nezaplavil islám, nespadli jsme do ekonomická krize, nedočkali jsem se ani rozpadu Evropské unie. Všechny tyto zprávy přispěly k našemu otupění, takže jsme nevyslyšely hlasy odborníků upozorňující na vir a nutnost prevence. Nebyli jsme připraveni, tak jsme byli překvapeni. Mikroorganismus ještě ke všemu nejde vidět, o to je boj s ním těžší. Poučení? Budeme více vnímaví k tomu, co se děje kolem nás i ve světě. Začneme se konečně spoléhat na odborníky. Pseudoodborníkům a rozumbradům (snad) odzvonil zvonec.