Chorvatsko nejsou jenom kolony aut a pláže plné Čechů

Dovolená v Chorvatsku s rozdílem dvaadvaceti let. Co se změnilo? A proč tam Češi stále tak rádi jezdí?

U moře jsem byla poprvé v roce 1994. S našima, bráchou a se strýcem jsme se naskládali do bílé Škoda 105. Vezli jsme s sebou velký rodinný stan, kempingový stůl, židličky, plynový vařič, zásobu jídla na týden a brašnu s nářadím. Tenkrát táta využil každé místečko v autě. Například v rezervě (náhradní kolo) jsme vezli brambory. Už si přesně nepamatuji, kudy jsme jeli. Ale táta to ví ještě dnes. Dělali jsme si po cestě přesné poznámky, kde jsme tankovali, co kolik stálo. Bylo to velké dobrodružství. Poprvé k moři. Tenkrát se ještě říkalo Jugoslávie, i když už od roku 1991 to bylo Chorvatsko. Pamatuji si ten zvláštní pocit, když jsme projížděli po chorvatských rozbitých silnicích, kolem stáli lidé, prodávali výpěstky ze svých polí a všude kolem byla spousta zhroucených domů a ve zbytcích jejich fasády byly znatelné stopy po kulkách. V kempu jsme našli vhodné místo pro postavení stanu. Spát celý týden na kamenech není nic moc. Na plynovém vařiči jsem vařili obědy i večeře. Pro vodu a na toalety jsem chodili do nejbližších umývárek. Zážitky jsme zachytili na fotoaparát Kodak, samozřejmě na film.

Rok 2016. Žádný stan a zásoby jídla v autě. Ubytovali jsem se v apartmánu ve Žrovnici, předměstí Splitu. Klidné domácí prostředí s bazénem a pár kilometrů od pláží. Cesta Fordem Galaxy byla v pěti nadmíru pohodlná. V marketech nás překvapila velmi nízká cena masa. Za to zelenina byla poměrně drahá. Z terasy jsme se dívali na horu Perun, je to vlastně bývalý kamenolom a část hory byla odtěžena.

Levné maso, drahá zelenina, výtečné olivy

Pan domácí Ivan, myslivec, nám po té, co naši chlapci vystoupali jedno ráno na horu, vyprávěl o zdejších zmijích a paní domácí přidala několik místních historek. Vědět to dřív, nikam by nešli. Mihanovičovi mají vlastní sad s olivami. Ročně ho vyrobí 300-400 litrů. Na jeden litr oleje padne 7-10 kg oliv. Sbírají se v listopadu a na jednom stromě rostou zelené i černé. Olivový olej se podává snad ke všemu. Vezu si od nich domů. Je výtečný a nedá se ani v nejmenším srovnat s tím, který koupíte v českých supermarketech. Vyrábějí si pro vlastní potřebu červené víno. Mají i vlastní vodní melouny. Už se těším, až vyzkouším jejich salát z melounu. Zálivka byla připravená z olivového oleje, vinného octa, soli a pepře. V kombinaci se sladkým melounem dokonalá harmonie chutí.  Oba manželé  jsou už v důchodě. Paní pracovala jako zdravotní sestra a manžel Ivan jako lodní mechanik. Pod domem pronajímají prostor, kde je market a nově budou pronajímat další prostor – slovenská firma si zde otevře řeznictví.

Proč mají Češi rádi Chorvatsko? Domluví se tam

Na plážích bylo plno. A Čechů všude také dost. Točené pivo vyšlo cca na 20 kun, kozice (krevety) na 50 kun. V uličkách vesnic jsme potkávali místní. Postávali ve stínu, pili pivo, někteří prodávali lilky, rajčata a papriky ze svých zahrádek. V restauracích mimo hlavní trasy narváno rozhodně nebylo. Jídelní lístky ovládala pizza, špagety a také mořské plody.

Ročně jezdí do Chorvatska přes milion a půl Čechů, my jsme letos součástí statistiky. My jsem měli ubytování domluvené dopředu. Není však problém přijet do Chorvatska tzv. na blind. U silnic postávají majitelé s nápisy Apartmani a nabízejí ubytování. Je pak na vás, jaké si vyberete.

Při cestě zpět jsem míjeli desítky kilometrů stojící fronty aut. Druhý den se potýkalo Chorvatsko s totálně ucpanou, dokonce zavřenou dálnicí. Benzinky přeplněné auty a lidmi a regály vyprodané. Přesto zůstane pro Čechy Chorvatsko ještě dlouho nejoblíbenější destinací. Zásadní roli hraje nejen to, že patří k bezpečným zemím, ale také to, že se zde domluvíme a tak nějak si tu připadáme lépe, než v Egyptě nebo Turecku. Vzpomínky si domů vezeme v iPhonech a digitálním fotoaparátu Canon.

Věnováno manželovi, Vostálům a Mihanovičovým.