Daňového poplatníka vládní škrty a zvýšené daně do chudoby pryč nesou - abychom tedy zůstali v intencích klasické české pohádky i s tou parafrází na Smolíčka Pacholíčka a zlé Jezinky.
Přiznejme si to otevřeně a myslím, že už o tom dneska nikdo nepochybuje, slibované reformy se nekonají. To, co se koná, je úplně něco jiného, než jsme očekávali. Vládní strany „napříč politickým spektrem“, jak zní oblíbené klišé, už úplně zradily nejen své předvolební sliby – koneckonců to přece dělají všechny strany a všude – ale zahodily dokonce i vládní program. No a co? To si přece vynutily okolnosti… Ale jaké?
Prý není kde brát. Když lidé poukazují na to, že se bere na nesprávném místě, tak redaktoři MFD, která si hraje na „nezávislou“ a „investigativní“, se jim vysmějí (Pavel Páral, článek „Sto tisíc sirotků“, MFD 23. 4. 2012). Nejvíc peněz je prý v důchodovém fondu. Ale pane Páral, ten už dávno „zahučel“ v rozpočtovém plýtvání. Vyčítáte Holešovské výzvě a demonstrantům na Václaváku, že se bouří, ale nenabízejí řešení. Já se, na rozdíl od vás, ani nedivím. Oni se totiž až bolestně podobají těm nešťastníkům, kteří před více než dvěma sty lety dobývali Bastilu. Myslíte si, že tehdy věděli něco o parlamentní demokracii, pluralitním systému více politických stran a tržní ekonomice volné soutěže, které nakonec přišly? Stěží… Věděli je jedno – že to, v čem žijí, je do základů špatné a je třeba to změnit. Nejhorší na tom je, že takový stav rozpoložení obyvatelstva skutečně ohrožuje samu podstatu našeho ekonomicko-politického systému, jak varují někteří politologové. Lidé v něj totiž přestali věřit. Přitom není chyba v systému, ale v lidech. Že jsme to zatím nezažili? Ale, prosím vás… Naprosto ze stejných důvodů ztroskotal socialismus, který jsme měli tu čest si vychutnat až do hořkých konců. Myšlenka skvělá, provedení mizerné. V podstatě jako dnes. A politici říkají: Na ulici nic nevyřešíte, jděte k volbám a tam se to změní. Bože můj, u kolika už jsme byli voleb a co jsme tím změnili? Z parlamentních lavic na nás (až na výjimky) koukají pořád stejné provařené obličeje blazeovaných šíbrů, kteří velice brzo zapomněli na to, jak vypadá život běžného občana, pokud ho vůbec kdy zažili.
Ale konec lamentací, všichni chtějí řešení, tak zkusím nějaké návrhy alespoň „naťuknout“. Faktem je, že už se leccos z toho, co navrhuji, objevilo – např. článek Ivana Gabala „Vraťte nám stát. Anarchii nechceme“ v MFD.
Důsledná a bezpodmínečná odluka politických stran od státu
Že vám to něco připomíná? Ale ano, odluka církve od státu, už to tady bylo, tenkrát se jednalo možná hlavně o politický vliv, dneska jde jen a jen o peníze. Vraťme politice a zejména politikům původní poslání. Měla by to být služba obyvatelstvu a ne podnikatelský záměr, jak (rychle) zbohatnout. Takže už žádné příspěvky na volební kampaň ze státního rozpočtu, žádné „dotace“ za hlasy získané ve volbách, naopak, když chceš, politická strano, do voleb, slož kauci. Třeba jen na to, aby na nás ještě rok po volbách necivěli z billboardů tvoje předvolební agitky. Dále žádná „fíčka“ ze státních a obecních zakázek, máte členské příspěvky a sponzory. A opět – žádní anonymní Bacsové a bankovní účty bůhví kde. Pěkně jeden účet u ČNB a možná i veřejně přístupný, ať každý vidí, co se na něm děje. Že by to mělo podléhat bankovnímu tajemství? Ale vy přece nejste běžnými občany nebo podnikatelskými subjekty! Vy jste jakýmisi „zaměstnanci“ nás všech daňových poplatníků, kteří jsme si vás najali, abyste za mzdu (a ne malou) rozmnožovali naše statky, a proto máme právo se kdykoli podívat, jestli nemícháte „své“ peníze s těmi „našimi“. A že by takové příjmy nestačily na fungování strany? Tak podnikejte! Ale žádné státní a obecní zakázky, a to ani zprostředkovaně. A žádná realitní a poradenská činnost. Vyrábějte zboží a poskytujte služby! Možná bychom se divili, jak rychle by zmizely ty nesmysly z daňových zákonů, obchodního zákoníku a zejména ze zákoníku práce. A samozřejmě žádné akciovky s akciemi na doručitele! A každý, kdo chce do politiky, podá majetkové přiznání následované jasným přehledem o tom, ve kterých firmách má majetkové podíly nebo kde zasedá ve statutárních orgánech. A to včetně rodinných příslušníků.
Odpovědnost politiků za chybná rozhodnutí
Co tím mám na mysli? Nic víc a nic míň, než finanční odpovědnost za způsobené škody. Když budete prachobyčejný zaměstnanec a způsobíte zaměstnavateli škodu – na některých pozicích se na to dokonce sepisuje tzv. dohoda o hmotné odpovědnosti – tak to prostě zaplatíte a nikdo se s vámi nebude bavit. U politiků, kteří hospodaří s našimi – tudíž s „cizími“ – penězi něco takového vůbec neexistuje. Chyba! A ne jen do výše trojnásobku měsíčního platu, jak je to u zaměstnanců. Pěkně s plnou parádou, tj. ručení veškerým majetkem svým a majetkem nejbližší rodiny. A možná opět s požadavkem složení přiměřeně vysoké kauce. Pak by se nemohlo stát, že se přijmou legislativní změny, o kterých politici dobře vědí, že povedou k prohraným mezinárodním arbitrážím, ale je jim jedno. Většinou ještě navíc řeknou – až k tomu dojde, my už tady nebudeme. To samozřejmě souvisí i s bezbřehou imunitou a oprávněným požadavkem její výrazné redukce. Při té příležitosti vzpomenu krásný výrok pana Hammonda z filmu Jurský park II – Ztracený svět, který praví: „Já nevyčítám lidem jejich chyby, já jen chci, aby za ně zaplatili.“
Naprosté zprůhlednění státních a obecních zakázek
Premiér Nečas se onehdá holedbal, jak už to u těch státních funguje, ale nakonec se provalilo, že ty nejlukrativnější jsou stejně ušity na míru „spřáteleným“ firmám. O těch obecních se radši ani nezmiňoval, koneckonců pod svícnem bývá největší tma. Není to tak jednoduché, ale myslím, že účinné řešení určitě existuje, jeho součástí by určitě mělo být, aby parametry zakázek stanovovali nezávislí, nepolitičtí (a dobře zaplacení) odborníci, kteří by samozřejmě byli za danou zakázku odpovědni (klidně i finančně), konali by i dozor a řešili reklamace. Možnost sledovat průběh výběrového řízení, obsah uzavřených smluv a podrobné informace o uchazečích na internetu je samozřejmostí. O akciovkách s akciemi na doručitele tu už byla řeč, státní a obecní zakázky ani náhodou. A firma, která by zakázku dostala, by ji skutečně musela zrealizovat, ne že to nakonec provádí někdo úplně jiný. Aby bylo jasno, uvedu vtip: Do tendru o státní zakázku se přihlásí ruská, ukrajinská a česká firma. Rus říká – dva miliony jsou materiálové náklady, dva miliony mzdy a jeden milion je zisk na rozvoj firmy, takže za pět milionů vám to udělám. Ukrajinec říká – dva miliony jsou materiálové náklady, ukrajinský dělník je levný, takže na mzdy stačí jeden a půl milionu a na rozvoj firmy stačí půl milionu, takže za čtyři miliony vám to udělám. Přijde Čech a řekne úředníkovi – bude to za čtyřicet čtyři milionů. Dvacet milionů dostaneš ty, dvacet milionů dostanu já a za ty zbývající čtyři miliony to necháme udělat toho Ukrajince. Tož tak.
Důsledné odpolitizování státní správy, zejména ministerstev
Ministerstvo by podle mého selského rozumu mělo být podobné dobře zkonstruovanému a špičkově vyrobenému automobilu, který šlape jako hodinky a mění se pouze řidič – ministr – a ten vlastně jen udává, kam se pojede. Není možné, aby každý nový ministr místo šoférování začal vyměňovat motor, převodovku, brzdy a kdoví co ještě. Samozřejmě že je to dané už dlouho zavedeným systémem, zejména již vzpomínaným zpolitizováním osazenstva a hlavně nepotismem. Ani se nedivím, že to ten nový ministr udělat musí, protože má vlastně auto plné součástek často s úplně jiným politickým názorem a navíc jsou to většinou kamarádi toho předchozího ministra, kterému jsou za ta teplá místečka vděčni „až za hrob“, takže může oprávněně očekávat, že mu budou spíše škodit než pomáhat. Mezi námi lidmi z podhradí se povídá, že to dospělo tak daleko, že ministerstva připomínají mrakodrapy, ve kterých jsou jednotlivá poschodí obsazena kamarády všech ministrů, kteří se ve této funkci dosud vystřídali. Samozřejmě, že v tomto případě nemají tito lidé příliš zájem spolupracovat, takže se tím podstatně otupuje a příslušně prodražuje produktivita práce takové instituce. A prý, že není kde brát. Pochopitelně se to více či méně týká i ostatních složek státní správy a napravit to není vůbec jednoduché. Možná by úředníci státní správy neměli mít ani volební právo, o apolitičnosti ani nemluvím. A to už vůbec nemluvím o zaručené informaci agentury JPP (Jedna Paní Povídala), že výnosná místa ve státní správě se rozdávají s jasným zadáním, aby dotyčný zejména tlačil peníze do příslušné stranické kasy včetně „desátek“ z vlastního platu a byl hlavně po vůli spřáteleným kmotrům. Kdepak nám asi zůstaly viset případy pánů Knetiga a Drobila, investigativní Mladá fronto, že? Vzpomínáte na krásnou vánoční pohádku Anděl Páně? Když panna klíčnice načapá rychtáře s kradeným dřívím? „To já jen, jak pan správce řekne,“ hájí se rychtář. „A o penízky se pak dělíte napůl, že?“, ryje dál klíčnice. „Jak napůl? On má půlku z té mojí půlky a ještě desátek, vždyť já to dřevo kradu vlastně zadarmo!“ Úplně ze života.
Justice a policie
Tady jsem ani neužil nějakou vzletnou proklamaci, nerad bych jako laik dělal spasitele. O co jde? Tak nějak podvědomě všichni cítíme, že obě tyto instituce nefungují tak, jak by měly. A nejde ani tak o drobnou kriminalitu, kterou většinou nakonec nevyřeší. Jde o velké korupční kauzy na jedné straně a trestné činy politiků a spřátelených kmotrů na straně druhé, které se řeší nějak „podivně“. Po jednom příkladu od každého: Nákup obrněnců Pandur, kauza Čunek a dopravní nehoda opilého kmotra Janouška. Lidé nutně nabývají přesvědčení, že spravedlnost u nás není „slepá“, jak požadovali už v antickém Římě, ale naopak se velmi bedlivě dívá, komu a jak měří a hlavně, že se dá za peníze koupit. Samozřejmě je tu její neoddiskutovatelná závislost na politice. Ústavní soudce jmenuje president, šéfa policie zase ministr - - to jsou jen takové malé příklady. Jen kolik už bylo rozprášeno týmů z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu! A připadalo mi, že vždycky, když konečně začali něco většího rozplétat. Vyplývá z toho zcela jasně požadavek odříznutí i těchto institucí od politiky, konečně jsou vlastně taky součástí státní správy. Tady je ale situace složitější. Je to totiž spojeno i s požadavkem jejich větší nezávislosti. Ovšem, kam až s tou nezávislostí jít? Se zvýšením nezávislosti se samozřejmě zvýší i pocit moci a mít moc nad ostatními lidmi je v našem do morku kostí lokajském národu věc velmi lákavá. No, nevím… Aby se pak z toho nevyklubalo ještě větší zlo. Zkuste někdo něco chytrého vymyslet.
Myslíte si, že některé z navrhovaných opatření má naději na realizaci? Ani jedno. Rozhodovali by o tom přece politici. Nebo kmotři? V každém případě si připravte peněženky. Krást se chce a přestává být co. A oni se svých „fíček“ nezřeknou…
A nakonec jen takové dvě malé úvahy. První bude o dotacích EU. Že i ty patří mezi vítaný zdroj obohacení nemusím připomínat a nepochybuji, že jsou taky proto řádně rozkrádány včetně klasického korupčního systému jejich přidělování. Co je ale největší neštěstí celého tohoto systému, že v konečném důsledku vede k naší neschopnosti vyčerpat přidělené peníze, které přirozeně a nenávratně propadnou. Příslušní „přidělovatelé“ místo aby pomáhali ze všech sil vyčerpat co nejvíce, dokud je ruka Páně, pardon, EU, otevřena, čekají spíše, co jim z toho kápne. A k tomu ještě takovéto žalobníčkování do Bruselu, opět typické pro lokajský národ, že ten nebo onen získal neoprávněně to nebo ono, takže možná budeme muset i ty tak složitě vydobyté peníze ještě nakonec vracet. No, nejsme my ale opravdu blbý národ?
A teď závěr. Často si klademe otázku, proč vlastně došlo k této tristní situaci, ve které se správa našeho státečku nachází, jak jsme se mohli dostat až na pokraj systému, jenž se běžně nazývá banánová republika? Pojďme ke kořenům. Všichni jsme tady začínali jako chudáci. Možná pár veksláků, estébáků nebo vysokých stranických (KSČ) funkcionářů mělo v roce 1989 o trochu víc peněz než ostatní „plebs“, ale stamilionové a miliardové majetky vznikly až na výjimky na základě následujících politických rozhodnutí. Ať už to byly restituce, malá privatizace, kupónová privatizace či prodej státních podniků, na konci byl bohatý člověk. Tedy spíše zbohatlík, i když tento na první pohled drobný, ale velmi důležitý rozpor není předmětem mojí polemiky. A to nemluvím o (také politicky posvěceném) „zhasnutí“ v devadesátých letech minulého století, které tak významně podpořil zejména pan profesor Klaus. Vžijme se ale do role tehdejšího politika. Seděl v parlamentu, v senátu nebo dokonce ve vládě a podílel se osobně na tvorbě zákonů, které generovaly milionáře a on z toho vlastně – kromě svého platu – nic neměl. Ale mít „něco“ se tolik chtělo… A tak asi vznikl ten systém a ty vazby, které trvají dodnes a bohužel už zcela devastují celou společnost. Politik si řekl o „fíčko“ a dostal ho. Ale s podmínkou, že příště zase udělá nějaké takové pěkné rozhodnutí, které vytvoří dalšího milionáře nebo spíše rozmnoží majetek těm už zavedeným. A pochopitelně, aby bylo „fíčko“ pravidelné, je třeba také pravidelně přihrávat penízky těm správným lidem. Já jsem si tehdy zcela naivně myslel, že až se rozkrade veškerý nemovitý majetek v držení státu, tak nastane doba, kdy i ti největší zloději budou volat po tom, aby se „rozsvítilo“ (ono je totiž od těch devadesátých let stále „zhasnuto“, ať se nám líbí, či ne), aby jim ten nakradený majetek neukradli nějací další šikovní zlodějíčci. Chyba lávky. Zapomněl jsem na jednu věc, která se dá rozkrádat donekonečna (tedy alespoň teoreticky), a tou je státní rozpočet. A to je celé.
