Rodiče se tahají o dítě, a tak ho šoupnem do blázince. Když jsem se o této praktice dověděl, byl jsem upřímně zděšen. Přesto bych chtěl vnést trochu optimismu do této beznaděje.
Jak je možné, že to vůbec někdo připustil? Ano, je to klasický a u nás velmi rozšířený obyčej, že za lumpárny nakonec pyká ten nevinný. Do „blázince“ by měli jít spíše ti rodiče. Samozřejmě není snadné se dohledat, kdo za to vlastně může. Je opravdu jeden z rodičů taková zrůda, aby ho dítě po právu nenávidělo, nebo je to jen dobře zrežírovaná hra toho druhého? I biblický král Šalamoun, když měl možnost vyslovit jakékoli přání, prosil Hospodina jen a jen o to, aby „dokázal rozlišit mezi dobrým a zlým“. A to většinou nedokážeme. Tak to schytá dítě. Nevinné? Když už kope tatínka do holeně asi ne, ale rozhodně důvěřivé a manipulovatelné. Proč musíme dnes řešit diagnózu „syndrom nenávisti k jednomu z rodičů“. Co dělal ten druhý? A to nechávám úplně stranou „cti otce svého a matku svou“, když už jsem vzpomněl tu knihu se zlatou obřízkou, jak trefně kdysi dávno pojmenoval Starý zákon nesmrtelný Jan Werich. Ale pojďme k tomu optimismu.
Bylo – nebylo jedno rozvrácené manželství (ona to bude tak trochu pohádka). Soud, jak už to tehdy bývalo běžným zvykem, přiřkl malou dcerku matce a otci alimenty. Protože se manželé nerozcházeli zrovna v dobrém, dala si matka tu mravenčí práci, aby dceru vychovala v nezlomném přesvědčení, že její biologický otec je největší hajzlík pod sluncem, a proto mu ji přece nebude půjčovat. Roky plynuly a dcerka, po maturitě už dospělá, nastoupila do zaměstnání, kde se pracovalo na směny. Tam se dostala do party se starší paní, se kterou pak trávila spoustu času nejen při vlastní práci, ale taky ve volnějších chvílích, a těch se hlavně při nočních směnách našlo dost a dost. Jak už to tak u ženských bývá, semleli všechno možné včetně svých názorů, zkušeností a životních příběhů. Časem ta starší paní s hrůzou zjistila, že se pravděpodobně zná s tím „zlým“ otcem mladé dívčiny, ten že je dokonce manželem jedné její dobré známé a hlavně že jí zrovna nepřipadá jako nějaký lump. Když se po čase s dívčinou více sblížily, tak ji to jednou při nějaké vhodné příležitosti vyklopila. A víte, jak to dopadlo? Dnes se dívčina s otcem pravidelně vídává, rozumí si i jeho současnou manželkou a jejich vztah odpovídá všeobecné představě, jak by spolu měli vycházet otec s dcerou. S matkou přerušila veškeré styky a odstěhovala se od ní, takže ta má teď vzhledem k tomu, že si nepořídila další děti ani partnera, dostatek času přemítat, kde se stala chyba. Kdybych osobně neznal tu starší paní, které se to stalo, nevěřil bych. Lidově se tomu říká Boží mlýny.
A propos. Mám v zásobě ještě jeden takový podobný příběh o rodinných vztazích. Je mnohem sentimentálnější, daleko neuvěřitelnější a přesto pravdivý. Ten si ale nechám na někdy jindy, protože optimismu není nikdy dost. I když se říká, že je to opium lidstva.
