Ministr financí zavádí úsporné balíčky. Jeden se bere jako hotová věc, druhým se jen vyhrožovalo, a teď je radši u ledu. Napraví alespoň ten jeden balíček špatný stav státních financí? Podle mě těžko…
Kdysi nás učili, že rodina je základ státu. Jestli to platí i ve smyslu ekonomickém, tak drtivá většina českých rodin by už dávno měla bydlet pod mostem a vybírat popelnice, popř. bručet ve vězení pro dlužníky. Ano, spousta chytrolínů nám tvrdí, že státní finance se nedají s těmi rodinnými srovnávat. Co se týče objemu určitě… Ale jinak si myslím naprostý opak. Politici se totiž chovají tak, jako že si stát může dovolit i to, na co normální rodina nesmí ani pomyslet, a proto jsou ty státní finance přesně tam, kde jsou. Povšimněte si, jak jsem zůstal slušný.
Zkusme si namodelovat finanční situaci našeho státu v celosvětové hospodářské a finanční krizi na příkladu obyčejné rodiny. Otec, matka, školou povinné dítě a babička, kterou musí také živit. Já vím, normálně by měla důchod (alespoň tedy v tzv. západní části světa), ale je to jen model. Jo, a ještě jsem zapomněl na strejdu, pro kterého se nikdy nenašla ta správná práce, a proto radši nepracuje vůbec. Je krize. Matka dostala v práci výpověď a otec je doma na 60% mzdy. A to si chtěli ještě vloni místo nájemního bytu pořídit vlastní dům, vyměnit staré auto za nové, dítěti umožnit studium na prestižní (ale placené) škole a babičku poslat na cestu kolem světa, když ji to zdraví zatím slouží (a už možná dlouho nebude). Co teď s tím?
V prvé řadě začnou šetřit. Koupě domu dají k ledu, staré auto nechají u známého automechanika trochu „pošolíchat“, aby ještě nějaký čas vydrželo a babičku vezmou nanejvýš na nedělní výlet na Karlštejn. Tam jí navíc oznámí, že bude mít od příštího měsíce do odvolání menší apanáž, protože ta prestižní škola je pro vnuka důležitá, což ona určitě pochopí. Strejdovi nekompromisně řeknou, že s bezplatným zaopatřením je konec - bude se holt muset zařídit jinak a hlavně za své. Samozřejmě začnou řešit i příjmovou stránku rodinného rozpočtu. Matka se vrhne do intenzivního hledání práce a otec zkusí najít ještě druhé zaměstnání, i kdyby to mělo být „na černo“. I babička se poohlédne alespoň po nějaké brigádě. V nouzi nejvyšší jsou všichni ochotni pracovat i jako OSVČ na živnostenský list, i když toho se vzhledem k opravdu „přátelské“ legislativě bojí jako čert kříže. A když neuspějí, jsou smířeni s tím, že jako poslední možnost prodají chatu, přestože tam tak strašně rádi jezdí. A co udělá v jejich situaci stát?
V prvé řadě vyřeší část příjmovou. Do rozpočtu automaticky započte plat v novém, i když ještě nenalezeném zaměstnání matky a ovšemže i příjmy z druhého, taktéž ještě nezajištěného zaměstnání otce. Zmiňovat se na druhé straně před strejdou o nějakém přivýdělku nebo před babičkou o snížení apanáže samozřejmě nepřipadá v úvahu. A výdajová stránka rozpočtu? Jako první zruší prestižní školu pro dítě, chodit se přece dá i do té „zadarmo“. Babičku sice nepošle na cestu kolem světa, ale koupí jí k vánocům nový televizor, aby ten svět viděla alespoň z gauče. Strejdovi zůstane kapesné zachováno, je přece krize a zaměstnání se shání opravdu těžko. V každém případě si koupí to nové auto, sice na splátky, ale na staré je přece „šrotovné“ a navíc jsou báječné slevy. A co ten dům? Ovšemže ano. Na hypotéku od zahraniční banky. A úspory? Ale jděte! Za pár měsíců bude přece po krizi, a pak to všechno v pohodě zaplatíme.
Že vám to něco připomíná? Není divu. Možná budu vypadat jako zavilý pesimista, ale moje prognóza tak radostná není. Krize hned tak neskončí a vzhledem k tomu, že k nám přišla zhruba půl roku po USA, tak taky s podobným zpožděním i odejde. Jestli tento rozhazovačný a nehospodárný stát nezačne doopravdy šetřit, mohlo by se to odvíjet následovně: První vystřízlivění se dostaví někdy v půli února příštího roku. Na nepřímých daních za leden se nevybere tolik, kolik se očekávalo, i když byly některé sazby zvýšeny. Podobný trend bude pokračovat samozřejmě i v následujících měsících. Další ranou do vazu bude půle dubna, kdy přijde propad daní z příjmu OSVČ a malých firem, které daní k 31.3., a postihne to zejména obce. Už někdy na přelomu května a června dosáhne schodek státního rozpočtu původně plánované roční výše 163 mld. korun a budeme si muset někde půjčit další peníze. Celou grandiózní cestu do pekel dorazí červenec, kdy se zjistí, že ani s daněmi velkých firem a všech těch, kteří daní k 30.6., to není také nijak slavné. To už nám ale nebude ochoten nikdo půjčit a dojde konečně na ty úspory, které měly být provedeny – no, včera (tj. 8.11.2009) bylo pozdě. Kdo je ale navrhne, schválí a zrealizuje, když bude právě po řádných parlamentních volbách a v následná tahanici o podobu vlády se vlastně nevládne? Nikdo. Na státní svátek 28. října 2010 budeme právě tak zralí na kuratelu Mezinárodního měnového fondu. Je to přitažené za vlasy? Kéž by…
