Reaguji na článek Martina Komárka v MF dne 25.5.2009. Většinou s příspěvky pana Komárka souhlasím, ale tady mám názor zcela opačný.
Možná to pan Komárek napsal schválně, aby trochu rozčeřil stojaté vody diskuze, odlišných názorů bude jistě více. Martin Moravec se už ozval. Do povolení nějaké té „desetinky promile“ alkoholu v krvi při řízení motorového vozidla se moc nehrne. Ani se nedivím. Je to jako otevřít Pandořinu skříňku. Zvláště u nás. Živě si dovedu představit ty květnaté diskuze opilců s dopravními policisty, jestli to jsou nebo už nejsou dvě desetiny promile, jaká je vlastně ta chyba měření, a co kdybychom „ještě chvíli počkali a zkusili to znovu?“
Ani přiblížení k vytouženému „západu“ to není. Mluvil jsem s několika lidmi ze zemí, kde jsou k alkoholu za volantem tolerantnější, a v drtivé většině by přivítali spíše tu netoleranci. Konec konců Chorvati už to udělali. Zjistili totiž jednoduchou věc, že těch opilých za volantem je nějak moc. Opravdu bych se nerad dožil situace, kdy zase přibude mrtvých na silnici díky opilým řidičům a výsledek vyšetřování? Alkohol v toleranci. Dotyční měli dost těch „správných“ známých nebo imunitu.
Stošedesátka na dálnici je mnohem reálnější. Pokud jste někdy jeli čímkoli od Fabie výš, tak víte, že 160 km/h je pro dnešní auta normální cestovní rychlost. Vzpomínám si na své první auto – Škodu 120L – ta vždycky, přesně podle svého označení, od 120 km/h výše začala „zatahovat podvozek“ a já měl dojem, že vzlétne. Dnes je problém spíše v kvalitě našich dálnic, zejména té nejstarší a nejpoužívanější D1. Celkově bych byl velmi opatrný a dávkoval tu stošedesátku po kouscích. Tedy po kouscích těch dálnic. Ale rozhodně bych to zkusil.
