Pochopitelně se mě to týká, týká se to nás všech. Ve svých 56 letech ale naštěstí nebudu muset řešit, jestli „druhý pilíř“ ano, či ne, ono je to totiž docela tristní rozhodování.
Jak jsem mohl dospět k tak pesimistickému závěru? Jednoduše. Sběrem informací a prostou aritmetikou. Pokud nedojde k nějakým výrazným změnám a schvalovací proces skrz vládu, obě komory parlamentu a hradního pána projde, měli bychom mít možnost vyvést 3% hrubé mzdy ze „státních“ odvodů do soukromého spoření za podmínky, že tam přidáme 2% ze „svého“. Jak nám těch 5% vylepší důchod? Popravdě řečeno, nic moc. Pokud by to mělo mít nějaký smysl, tak by to muselo být účinné a bezpečné. Ani jedno z toho to však nesplňuje. Začneme tou účinností.
Jakmile se rozhodneme zabývat se počítáním, kolik bychom modelově chtěli nebo potřebovali mít na důchod, tak dříve nebo později hledáme nějakou vztažnou veličinu, což se většinou „vylepí“ použitím tzv. průměrného platu. K tomuto pojmu mám vážné, až nepřekonatelné výhrady. Alespoň tedy k tomu, co je nám jako „průměrný plat“ oficiálně předkládáno. Hodnota, na kterou nedosáhne přes polovina zaměstnanců není pro mě žádným reprezentativním průměrem. Proto jsem se tomu elegantně vyhnul. Ve své teorii, kterou jsem nazval jako Třetinová, to nepotřebuji. Co za tím vězí? V podstatě jednoduchá úvaha. Nezáleží totiž ani tak na tom, jaký je proklamovaný průměrný plat (ten údaj vás většinou akorát nakrkne), ale jaký je váš skutečný, reálný a při troše štěstí měsíčně řádně obdržený plat. Tomu většina těch rozumnějších přizpůsobí i své výdaje a nějak žije, někteří si dokonce užívají a jiní alespoň přežívají. Bavme se tedy o tom skutečném platu.
Jak to bude vypadat v důchodu? Na školení jedné makléřské firmy, jejíž hlavní obživou bylo nutit lidem nepříliš výhodné investiční životní pojištění, tvrdili, že státní důchod bude u současných třicátníků představovat nanejvýš třetinu jejich platu. Ve vládních materiálech doprovázejících právě probíhající „dělostřeleckou přípravu“ k chystané důchodové reformě se sice o ničem takovém (pesimistickém) nehovoří, ale já bych tomu docela věřil. A už jsme u té Třetinové teorie. Třetinu svého původního platu dostanete od státu, třetinu musíte mít uspořenou a o tu poslední třetinu holt musíte snížit svoji spotřebu. Howgh. Já vím, je to pořád jenom teorie. Jsou platy, za které se nedá žít už teď, natož za jejich dvě třetiny. Ale zkusme si to alespoň namodelovat.
Jak tedy bude vypadat těch 5% do druhého pilíře ve světle mé teorie? Následovně. Každý, kdo se pro to rozhodne, uspoří ročně 12 x 5% = 60% svého měsíčního platu. U současných třicátníků lze předpokládat, že budou spořit nejméně 35 let, takže na konci budou mít 35 x 60% = 2100%, tj. 21 svých měsíčních platů. Pokud by to odpovídalo jednadvaceti platům v okamžiku odchodu do důchodu, zajistili by si podle mé Třetinové teorie 3 x 21 = 63 měsíců alespoň únosného důchodu. To je ovšem jen něco málo přes pět let. A co ty ostatní roky, když se lidský věk prodlužuje a důchod pobíráme stále déle? A navíc těch jednadvacet měsíčních platů se akumulovalo postupně, tzn. v reálných hodnotách okamžiku uložení, a při odchodu do důchodu zdaleka nebudou mít tu hodnotu. K tomu by mělo sloužit, jak jinak, než účinné zhodnocení. V materiálech vlády se pracuje s prognózou tříprocentního ročního nárůstu platů. Pokud bychom si chtěli zachovat alespoň reálnou hodnotu svých úspor, museli bychom je zhodnocovat také alespoň těmi třemi procenty ročně v souladu s tím, jak porostou platy. S růstem platů se samozřejmě příslušně zvednou i ceny, a nenamlouvejme si, že to tak nebude.
Zhodnocení se podle návrhu vlády nabízí pouze v penzijních fondech, které fungují již dnes a jejich výsledky jsou spíše k pláči. S výmluvou, že nesmí „jít do mínusu“ nabízejí v dlouhodobém měřítku v podstatě nulové zhodnocení a nebýt státního příspěvku, tak by jim asi málokdo svěřil své peníze. Argumentu, že teď se to určitě zlepší, protože v rámci důchodové reformy budou moci jít do rizikovějších, a tudíž ziskovějších produktů, příliš nevěřím. Mezi chudým lidem v podhradí se hovoří o masivní finanční investici penzijních fondů do předvolebních kampaní politických stran za účelem zajištění si lukrativní účasti na nezbytné důchodové reformě. Je to samozřejmě zpráva agentury JPP (jedna paní povídala), ale na druhou stranu je zajímavé, že obchodní zástupci těchto institucí již dlouho před jakýmikoli konkrétními návrhy vlády mluvili právě o takové formě (3% + 2% do fondů) jako „tutovce“ budoucí důchodové reformy. Myslíte, že vám chtějí pomoci? Ani náhodou. Chtějí vydělat zejména sami. A okolnosti tomu nádherně nahrávají. Těch 3% + 2% je totiž tak zoufale málo peněz, že z toho nikdy nikdo pořádný polštář na důchod neudělá. Spousta lidí si řekne: „Než to cpát státu…“ a dá to do fondů, víceméně bez očekávání nějakých zázraků. A na to oni čekají. Po troškách, ale ve velkém počtu, tak se akumuluje kapitál. A zhodnocení? Nanejvýš pro sebe. Koneckonců mají už ze stávající podoby penzijního připojištění ověřené, že to tak funguje. K tomu ještě různé poplatky (to odkoukali od bank), podíl na zisku a vyplácení ušetřených peněz pouze jakýmisi podivnými měsíčními rentami. Navíc stát nechce za fondy ručit, a tím jsme se hladce dostali od účinnosti k bezpečnosti.
Spíš bych měl napsat k nebezpečnosti než bezpečnosti. Až vám po třiceti a více letech spoření oznámí, že je jim líto, ale „investování“ jaksi nevyšlo a fond krachnul, tak vám zbudou jen oči pro pláč nebo ruce pro nějaký hrdelní zločin. A že by na majitele padlo rameno spravedlnosti? Při našem stavu fungování práva zjistíte, že ti, co vás okradli, už vesele podnikají v jiném fondu a chystají se okrást další nešťastníky. Při této příležitosti jsem si vzpomněl na svou tetu, ona to byla vlastně prateta, ročník 1914. Když mi táhlo na třicítku a ona už měl přes sedmdesát, tak mi říkala: „Víš, já už bych nechtěla být mladá.“ Tehdy jsem uvažoval, jestli to myslí opravdu vážně a jestli to není začátek nějaké duševní poruchy. Dnes ji začínám rozumět…
