Tu nejkrásnější...

Po sté si přeříkávám povídání o jedné mamince a její holčičce, které jsem kdysi kdesi četla. Začíná to jako pohádka: „Byla jednou jedna malá holčička a ta moc ráda malovala princezny. 

Když už byl její pokojíček plný pomalovaných papírů, řekla jí maminka: „Víš co, vyber si tu nejkrásnější a ostatní odneseme do kontejneru!“ Maminky už jsou takové. Holčička dlouho vybírala, pak ale přišla za maminkou a v ruce nenesla žádný obrázek. „Mami, já už vím co -  tu nejkrásnější, tu nejprinceznovatější princeznu, tu já teprve namaluju. Klidně všechny vyhodíme.“

Mám teď takový problém, už léta sním o tom, že své fotografie uvidím nejen na obrazovce počítače, ale třeba viset na stěnách nějaké sympatické kavárny, cukrárny, divadelního klubu nebo restaurace… Je to sice sen, ale zase tak nerealizovatelný není, snad na to nebudu sama. Momentálně jsem ve stádiu výběru té „nejkrásnější princezny“. Moje fotky jsou jako moje děti – miluju je všechny, ale nejsou bez chyb. Najednou vidím hlavně ty chyby a chybičky.

Už pár let také píši na iDnes blogy. Zažila jsem chvíle pomíjivé „slávy“ – to je pro nás „psavé“ umístění na titulní straně nebo v „zaujalo nás“. Někdy jsem i upadla v nemilost adminů, když jsem nedodržela kodex blogera. Snaha o nejvyšší počet čtenářů i vysokou karmu mě zpočátku poháněla, pak přišlo zklidnění, snad dozrání nebo co… Už nemusím psát každý druhý den, ani týden, píšu jen, když něco ve mně vyvře a prostě to musí ven. Ať se to komu líbí nebo ne.

Té moudré holčičce musely stát u kolébky tři sudičky. Myslím, že se jmenovaly Víra, Naděje a Láska. Víra, že to,  co děláme má smysl. Naděje, že příště to, co vytvoříme – namalujeme, vyfotíme, napíšeme, bude určitě lepší, důležitější a krásnější…  A Láska? Bez té by to už vůbec nešlo. Vždyť jen když milujeme to, co děláme, dáváme do toho své srdce a svou duši.

Tu nejkrásnější fotku teprve vyfotím a ten nejlepší blog napíšu, mami!  

(Věnováno H.D., který ví...)