Sněhulák v červenci aneb I feel good!

„Tak na Krétu, jo? Samy dvě ženské s dětmi v týhle době? A nezbláznily jste se náhodou?“ Trhni si nohou a jeď si po padesáté osmé na „Mácháč“, když chceš mít to „svý jistý“, prohovořím už k položenému sluchátku.

Moje starší sestra a já, černá a bílá, voda a oheň, známe to!

Tradiční bitva o to, kdo bude sedět v letadle u okénka, právě proběhla. Tentokrát vyhrála dcera Lenka. Mladší a rafinovanější z mých dvou potomků… Proč jsme nezůstali u jednoho dítěte? Nemusela bych teď řešit jejich věčné hádky, uražená pobrekávání a bratro či sestrovražedné pohledy. Sedím mezi nimi a vytvářím tak „nárazníkovou zónu“.

Přes uličku vládne klid - moje kamarádka ze střední školy, Regína to samozřejmě vychytala. Jako vždycky všechno ve svém životě.  Má jedináčka - chytrou, introvertní Nikolu, dle mínění mých dvou uřvanců sice rozmazlenou a pěkně nafrněnou, ale rozhodně na svých čtrnáct let mimořádně vyspělou. Teď si matka s dcerou klidně čtou, zatímco ti moji puberťáci se sluchátky na uších sebou nekoordinovaně trhají v rytmu hip-hopu. Taky bych si chtěla číst, ale nedokážu se soustředit. Možná je to dobře, alespoň mi ta norská detektivka vydrží na celých deset dní. Válení na pláži není pro mě úplně to pravé.

Po přistání nás ještě čeká únavná cesta napříč ostrovem autobusem sice klimatizovaným, ale stejně…. Spousta informací od delegátky, které naše hlavy už prostě „neberou“. Postupně trousíme ostatní spoluúčastníky zájezdu do ubytovacích zařízení. Já si v duchu blahopřeji, že po zkušenostech z minulých dovolených jsme se rozhodly nezvyšovat hrozící ponorkovou nemoc bydlením v jednom hotelu. Regína s dcerou v závěsu elegantně (jak jinak) už vystoupily a pár zbylých -  hodně unavených zoufalců jede dál. Konečně nás šofér vyklopí před dvoupatrovou vilkou, pár desítek metrů od moře. Upocení táhneme kufry do schodů, ale je nám to jedno, vždyť poprvé dýcháme opojný vlhký a slaný vzduch toho božského ostrova. Mísí se v něm vůně moře, trochu rybiny a taky pach grilovaného masa z blízké taverny.  Pokoj máme v prvním patře s výhledem na přístav, naše momentální štěstí je úplné. Děti se zapomněly pohádat, čí bude která postel a fascinovaně hledí z balkonku na klidné moře, jen sem tam lehká vlnka, v dálce se třpytí světla, občas k nám mírný vánek zanese náznak hudby. Usínáme při otevřených oknech, klimatizaci budeme řešit až ráno.

„Jaká informační schůzka? Na to ti kašlu, nikam nejdu, mám prázdniny a budu spát!“, to se ozval pán tvorstva zatím ve vývinu. Po tomto výkonu zavinul Martin své bledé tělo do prostěradla a mně s Lenkou nezbývalo než vyrazit jen ve dvou.

Usedáme na zbylé židličky, kolem pár povědomých tváří z letadla a autobusu, muži v šortkách a ženy v plážovém, všichni vybaveni černými brýlemi světových značek a zřejmě i řádně promazaní minimálně faktorem 50 + zcela jistě  „water resistant“. Připíjíme si anýzovým ouzem a sborově opakujeme první řecké slůvko „Jámas!“ Na zdraví.  Nikolka i Lenka způsobně upíjejí džus a já jim tiše závidím, jestli něco na Řecku nesnáším, tak je to právě ouzo!

Delegátka se snaží, vypráví obšírně historii ostrova i praktické informace, kde co koupit, kde je lékárna, co jíst a co pít a co raději ne… Jak si vypůjčit auto a kde pronajímají kola. Pak začne lákat ty aktivnější na výlety. Jako vzorná turistka si dělám poznámky, když do mě Lenka strčí: „Hele mami, že je to on?!“ „Kdo?“ „No přece ten z Ulice“, „Ježíš z jaké ulice, dej mi pokoj, nestíhám to všechno psát a ty mě ještě otravuješ!“ Automaticky zvednu oči k protějšímu stolu. To dítě má fakt postřeh, je to on. Tedy Pan Herec, černé brýle zakrývají jeho tak sugestivní pohled, ale jinak všechno souhlasí: figura, nos, vlasy… Zřejmě nejsme jediné, které si toho všimly, postupně se pohledy přítomných žen všech věkových kategorií stáčejí směrem k němu.

Delegátka přechází od slov k činům a začíná vybírat zálohy na zájezdy, po krátké poradě s kamarádkou se rozhodujeme pro výlet lodí.   Miluji tu chvíli, dovolená začíná, před námi všechny možnosti: poznat nepoznané, spousta času, slunce a moře. Couráme se po nábřeží a ještě zaskočíme k holkám na kafe.  Obdivujeme, jak se za tu chvilku, co tu jsou, dokázaly zařídit… Musím uznat, že Regína je ženská nejen atraktivní ale i praktická. Balkonek mají pěkný – většinu dne ve stínu, ale k moři to mají dál než my!  „Jo a všimly jste si ráno, kdo s námi včera přijel a dnes seděl kousek od vás – to byl přece P. H.“ „Jaký Pé Há?“ „Přece ten herec, né!“ „Jo a on je herec? A nechceš kus melouna, my jsme hned ráno pro něj skočily a taky mám půlkilovku jogurtu, tedy ten řeckej, ten já fakt můžu!“ Jen abys neztloustla, ozývá se ve mně ta ošklivější půlka mého já a řeč je už beznadějně převedena jinam.

Druhý večer je vzduch stejně opojný jako večer první, dostavila se i ta krásná únava ze dne stráveného plaváním a poleháváním na pláži. Holky nás budou čekat dole v přístavu a půjdeme se všichni ještě chvilku projít. Martin se jako poslední sprchuje, Lenka si oblékla velmi úsporné šatičky, už předem slyším hvízdavý obdiv místních kluků, ale co nadělám… Nějak to synovi dlouho trvá, už jsme připravené, čeká se jen na něho. Zvědavě nakukuji co se děje na balkonech o podlaží níž.  „No to je bomba, hele Leni, kdo bydlí pod námi!“ „Mami, prosím tě, tak neřvi!“ Ano, je tam sám a čte si… Herec a on čte! Že by to byla nová role, na seriálový scénář je to moc objemné a kdoví jestli ten seriál nějaký scénář má? Z kritických úvah mě probral syn: „Tak jdeme, ne!  Kam to pořád koukáte?“

Dni v Paleochoře se až nechutně podobají jeden druhému, maximálně střídáme pláž písečnou a oblázkovou. Regína suverénně kraluje a krauluje ve vlnách, potápí se, na pláži se zase zářivě usmívá a opaluje se do bronzova, Nikolka dtto.  Já se svým plaveckým stylem „paní radová“ nikoho asi nenadchnu, ale to nevadí, plavu pomalu za to dlouho a daleko. Třetí den už to začíná být trochu monotónní, většinu dne trávím pod slunečníkem a blahořečím panu Jo Nesbo, to je autor podle mého gusta. Miluji jeho komplikované zápletky, přesné zasazení děje do chladného, deštěm nebo sněhem bičovaného norského venkova, nebo do  drogami a prostitucí prolezlého hlavního města.

I v ráji je to někdy o nervy a bez inspektora Harryho Hollea bych ten permanentní refrén české matky už nezvládala: „Neplav tak daleko, namaž se, běž do stínu, vezmi si něco k pití, to už je dnes třetí zmrzlina, jak to že tě bolí hlava, vždyť jsem ti říkala, jdi do stínu…“

Konečně plážový stereotyp vystřídá výlet, při zpáteční cestě si vybíráme stůl na horní palubě obrovské lodi. Dětí je nám trochu líto, byl to dlouhý a opět slunečný den (jak také jinak – jsme přece v Řecku).  Přestože je teprve pozdní odpoledne, začínají v podivných pokroucených pozicích usínat, u ostatních stolů to vypadá podobně. Nálada výletníků pokleslá, únava vítězí. Napadlo to mě nebo Regínu? Už nevím, ale výsledkem bylo spousta coca-col pro povzbuzení plavčíků a dvakrát mojito pro velící důstojnice. „Pojďte se k nám posadit, máme tu ještě místo!“ Sama sebe nepoznávám. Děti se uculují a posunují. Regína začíná konverzaci opravdu originálně: „Tak vy jste ten herec a ve kterém divadle vlastně hrajete?“ „No třeba v Národním,“ P. H. se skromně usmívá. „Jé to je ostuda, že jsem vás nepoznala…“ Jen se předváděj s tím svým chichotáním! O kultuře víš houby, ale ty tvoje úsměvy fungují fakt snad na každého (tedy chlapa!). Vždyť ona s ním nepokrytě flirtuje a dokonce před svou dcerou, mojito měla jen jedno, ale veselá je najednou náramně… On se taky trochu předvádí, cha, herec hlavně vedlejších rolí… Tady má vděčné publikum, tak to na nás pořádně rozbalí. Kruciš, jsem tady taky já, tak snaživě vpadám do hovoru: „Já si vás pamatuji z Nové scény, hrál jste tehdy ve  Stoppardově Rock´n´rollu.“ Trochu zesmutní: „Jo dámy  - to už je taky pár let tomu nazad. Vždyť já jsem hrával i prince a teď…“ Tedy když si odmyslím prošedivělé vlasy a těch pár vrásek, ta jiskra v oku je stále stejná!

„Wow , I feel good!“ proletí lodí jak rána elektrickým proudem, soulový chraplák Jamese Browna všechny zelektrizoval. Někdo na nás z reprobeden pustil tenhle proud energie – všichni se vzpamatovávají z počátečního šoku a začínají se usmívat, poklepávat nohou do rytmu, po ospalosti ani památky, tahle muzika by probrala i mrtvého… Mluvit už se skoro nedá, muzika je takřka hmatatelná. Nemluvíme, jen se na sebe smějeme a je nám všem fajn. Regína si zpívá nahlas, celkem jí to jde, Nikol po očku mámu pozoruje s nadřazeností svých čtrnácti let.  V očích jí vidím takové to: „Trochu trapas, ne…!“

Další den na pláži – náhoda nebo osud – potkáváme ho zase. Zdravíme se a on se rádoby nedbale a zlehka rozbíhá k moři. Regína se usmívá, a když P. H. zmizí z doslechu, začíná se lámat v pase a chlámat: „Tedy já na toho svého doma nadávám, ale když ty dva porovnám, tak ten můj je proti panu herci ještě docela atlet.“  „Pozor, on se vrací, už ho přestaň drbat!“ „Dámy, nemáte náhodou něco na čtení, měl jsem sebou detektivku, ale už jsem ji dočetl!“ V mé hlavě to začíná šrotovat, mám nebo nemám obětovat Nesboa. Odpovídáme neurčitě, že se snad něco najde…

Čeká nás jeden z posledních večerů na Krétě, a tak padne rozhodnutí: dnešní večer žádné špagety na pokoji, jdeme do té útulné restaurace s terasou kousek od moře, okolo které jsme už tolik večerů jen korzovali a odolávali nabídkám ve všech možných jazycích od místního naháněče. „Tak co si dáme k pití, už se tě ptám po třetí! Na co myslíš?“ vykřikuje Regina. „Samozřejmě retsinu, co jiného!“ odpovídám roztržitě. Tedy ale dneska mu to slušelo! Jak to, že si toho Regína nevšimla? Když tedy P. H. má na sobě něco jiného než ty nemožné plavky, tak… Dnes vyšisované džíny a bílá košile, už je dost opálený… Zdálo se mi to, nebo se tentokrát díval spíš na mě než na ni? O atletickou postavu mi nikdy nešlo, ani když jsem byla hodně mladá, ale ten pohled, ten pohled, který mnou projel až… Kdy jsem vlastně naposledy…? Pokračuji ve svém vnitřním monologu. Tak jo, udělám to dnes večer, až se vrátíme z večeře.

Čekám nekonečně dlouho, než děti usnou. Pak se plížím po schodech dolů. Hraju teď ve svém vlastním malém dramatu. Koncentruji se na perfektní výkon.  Předem jsem si zjistila číslo pokoje, nemám ráda překvapivé situace, jdu na jistotu. Jen aby se zrovna teď nevracel někdo ze sousedů z noční procházky u moře. Rychle pokládám tlustou detektivku na práh jeho pokoje. Je to víc, než kdybych mu nabídla noc plnou vášní a nehynoucí obdiv na věky věků… Je to něco jako pohanská oběť, je to DAR! Je to prostě Sněhulák od Jo Nesboa a hlavně - já ho ještě nedočetla!

Plížím se zpět a v uších mi zase zní: „I feel good!“