Sbohem, vesničko má průmyslová

Známe se už přes půl století, bývalo mi tu s Tebou dobře! Prožil jsem tu dětství ve Tvých zahradách, na polích a v lesích. Pak jsem se Ti na chvíli vzdálil, velkoměsto mě přitáhlo pohodlným bydlením

(bez starosti o věčně čoudící kotel), pracovní příležitostí, snadnou dopravní dostupností. Za pár let jsem se rád vrátil a pozoroval, jak si moje děti hrají se psem na zahradě, pomáhají nám při pracech okolo domu, které nikdy nekončily.Ještě tehdy jsi měla jen pár čísel, dobře jsme se všichni znali. Teď se bojím, že Ti budu muset dát sbohem.

Každá doba přináší věci dobré i zlé. Před dvaceti lety se přes silnici na dřívějších polích začalo budovat ve velkém stylu – říká se tomu, myslím,  „paneláky na ležato“ Záměr byl krásný, kdo by nechtěl bydlet ve „Villa-parku“ kousek za městem s vlastním bazénem, zvláště když mu bodrý developer slíbí, že na letišti bude za 20 minut, k tomu ještě občanskou vybavenost – školku, obchod s potravinami, restauraci, fitness, kadeřnictví a modré z nebe.

S obavou jsem pozoroval, zda se začnou sliby plnit nejen o Vánocích. Ano, vesničko má milovaná, díky mohutné výstavbě na protější straně silnice i Tvá tvář zkrásněla. Dokonce se podařilo vybudovat chodník směřující ke stanici autobusů, o který jsem už dlouho bojoval. Postupně se i nám „domkařům“ dostalo vymožeností 21. století jako je vodovod a kanalizace (alespoň tedy některým). Odvrácenou tváří se stal sílící automobilový provoz na té hraniční čáře mezi našimi dvěma světy. U každé té úžasné nové vily parkovala minimálně dvě auta. Paní manželka, „zelená vdova“, musí být také mobilní, nákupy přece nebude dělat tady na vesnici, zajede si do obchodního centra ve městě. Děti také nebudou chodit do nějaké vesnické školy – že by mohly jet autobusem – děláte si legraci?

Léta běžela, obchod s potravinami zavřeli, nebyl rentabilní…Místo něho máme „Casino“, to jsme my, „prachatí vesničané“, už dlouho potřebovali! Školka je jen pro děti rodičů, kteří na to opravdu mají. Na druhou stranu si teď po každodenních dvou směnách – (v zaměstnání a na zahradě) můžeme konečně protáhnout tělo nejen ve fitku ale i ve sportovním centru.

Milá vesničko, pak začalo být ještě hůře, na volných plochách kolem silnice se objevovaly obrovské haly, určené k průmyslové výrobě a prodeji. Nehodily se mezi naše domky, byly to ohavné výrustky na Tvé tváři. Byla by to možná dobrá pracovní příležitost pro místní, ale hovory které se v létě nesly i naší zahradou při nočních pauzách na cigaretu byly většinou v ukrajinštině.Tak jsme dál dojížděli za prací do města a nadávali na ucpanou silnici, zpožděné autobusy a bezohledné řidiče z té druhé „lepší“ strany.

Má rodná vesničko, s obavami čekám, co mi blízká budoucnost přinese. Na posledním volném pozemku se začalo s výkopem. Proslýchá se něco o tiskárně, která svými exhalacemi zničí vzduch nám – tvým dětem, ale i zvířatům, včelám…

Je mi smutno hlavně kvůli našim rodičům, kteří vlastníma  rukama postavili tyhle domky. Ne pro sebe ale pro generace , které přijdou, pro své děti, pro svá vnoučata. Bojím se, že moje děti už v průmyslové zóně nebudou chtít bydlet ani tu vychovávat děti svoje. Sám bych se o vnoučata bál. Co budou dýchat? Jak bezpečné bude jen tak vyběhnout z vrátek? Zbyde ještě nějaké volné pole na pouštění draků?

Má milá vesničko, bojím se, že Ti budu muset dá sbohem!