Noční ptáče

Seděla na poklopu od kompostéru hned vedle kontejnerů před panelákem. Cácorka taková náctiletá. Všelijak postrojená, šaty značky „co jsem našla v sekáči“. Sama. Bylo už hodně pozdě – hodina chodců spěchajících od půlnočního

autobusu. Hodina posledního psího venčení.

„To jste pískala na mě?“ „Ne, to bylo na psa!“ Jdeme dál, pes cílevědomě pokračuje ve svém průzkumu teritoria. Zkusmo se otáčím, když zacházíme za roh. Sedí tam dál, sama… Tichou ulicí ke mně doléhá její hlásek: „Nedělej, že spíš…, čekám tu a neodejdu!“

Tohle přece znám - tu chvíli, ten pocit, tu bezmoc. Kdy to bylo? Možná před 30 nebo spíš více lety?  Jak byla ta Neckářova písnička?

„U vás nikdo nezvedá,                                                                                               

Náš dům zamkli,

Padesátník poslední zrádně spad´.

Stejně doufám, že zas přiletíš jak vítr,

Jak příval co smýval prach dnů, dlouhých dnů.

Chci tě líbat…“

Dý džej v hlavě mi tam hned střihne jednu z mého trampského období - Nedvědovu „Víš, holky těžší to maj´!“

„Na kolejích stála za uchem květ,

Vlasy trávou zavázaný,

S kytarou na zádech, strun už jen pět,

Hezký oči uplakaný.

Opuštěnejch ptáčat plnej je svět,

Hnízda hledaj´, neví, co dál…“

Jo, to znám taky.

Měla bych se vrátit a něco udělat pro tu smutnou cácorku.  Hloupost! Kdo jsem, abych řešila cizí problémy! „…ale ta holka je na to úplně sama jako ty tenkrát o Vánocích. Nedělej, že si to nepamatuješ!“ Zatracený vnitřní hlas a vzpomínky, to mi ještě scházelo! Vzdávám to, vracím se s naštvaným psem, tady už to má přece prozkoumané a označkované! Panička se zbláznila!

„Nepotřebujete nějak pomoct?“ Je to vlastně úplně snadné a obyčejné. Stačí vylézt z té pitomé bubliny, co máme okolo sebe. „Jo, to jste hodná, potřebovala bych si zavolat.“ „Díky a můžu dvakrát?“ Podávám jí svůj obstarožní mobil, ona ještě něco mumlá o vybitém kreditu a ztracené simce, moc tomu nerozumím.

„Volané číslo je odpojené“ jen já teď slyším tu odrhovačku od Chinaski.  Jukebox v hlavě přeskočil do pro mě let nedávných. Ona možná ještě nebyla na světě.

„a bude odpojené, žádný né, že né,

Volané číslo včetně mojí tváře

Vymažte ze svýho adresáře…“

„Tak nic ale moc děkuju“, loučíme se, jenže moje soukromá diskotéka jede dál.

 „Skončili  jsme  jasná zpráva,

Proč o Tebe zakopávám dál…

Pěnu s vůní jablečnou,

Vyvanulý sprej,

Telefon, co ustřihlas mu šňůru…“

Telefony s ustřiženou šňůrou máme teď všichni, přesto jsme na tom stejně mizerně jako Janda a Olympic v roce cvaj…

Taky mám doma jednu:

„Knížku krásně zbytečnou, co má lživý děj,

Píše se v ní, jak se lítá vzhůru,

Lítá vzhůru, ve dvou vzhůru…“ 

Zamilování, láska, nevěra nebo neláska, rozchod a nové setkání a tak pořád dokola. Nikdo není imunní ani já ne. Doma strkám do přehrávače CD, co mi pomáhá…. Mou nespavost způsobilo to poslední náhlé vzplanutí, ještě rychlejší konec, pocit osamění… Víš, holky těžší to maj´,  i  když už je jim přes pade.

Teď už jen Jarek Nohavica mi šeptá, že jsem „Ne - o - do - la - tel - ná“. Zkouším usnout se „Strážcem plamene“ od H. + H. a zapomenout na noční cácorku… Stejně už asi odletěla tam, kam já nesmím. Odletěla s ním, nebo to přebolí a poletí příště. Noční ptáče má před sebou ještě spoustu let pokusů a omylů, vzletů a pádů……

„Láska je úděl tvůj, pánbůh tě opatruj…“

(Doufám, že za tento blog nebudu „po zásluze“ potrestána Ochranným svazem autorským eventuelně jinou organizací bdící nad autorskými právy!)