Miluji věci (jen kdyby chvíli mlčely!)

Jiří Wolker levicový (našimi "souškami" oblíbený) básník napsal verš, který se svou jednoduchostí zapsal jednou pro vždy do mé hlavy: Miluji věci, ty mlčenlivé soudruhy, protože všichni nakládají s nimi, jako by nežily..

Vstávala jsem dnes levou nohou, dotápala do kuchyně a konstatovala, že mi můj dvacetiletý syn snědl oblíbenou mandlovou čokoládu. No nic udělám si kafe! A už to začalo- nablýskaný  inteligentní kávovar italské provenience začal buzerovat: „Doplň vodu, odstraň sedlinu atd. atd.“ To vše dokáže napsat kromě češtiny ve 3 světových jazycích! Kašlu na pokyny a udělám si kávu rozpustnou. Rychlovarná konvice zatím ještě jazykově nevybavena mlčí a vaří.U kávy rozjímám nad životem po pětapadesátce, vypadá to neradostně – čekání na důchod, artrózu třetího stupně, mrtvici nebo infarkt, konečná - vnoučat už se asi nedočkám…Cože to radil kávovar – doplnit vodu, fajn. Udělám něco pro své zdraví: vyrazím do města a zastavím se u jednoho z těch barevných stánků v obchoďáku nabízejících vitamínové bomby v podobě čerstvě vymačkaných ovocných nebo zeleninových šťáv.

S profesionálním úsměvem mi mladý pán podává nápoj a ještě brčko v obalu. Ne, neměla jsem to číst – na papírovém obalu brčka byl vzkaz: „Snadno až na dno!“ Tak ono nestačí, že nás denně ničí globální oteplování, stres v práci, televizní zprávy, ještě tohle pitomý brčko mě bude upozorňovat, jak bych mohla skončit……

Odpolední procházka se psem mě snad uklidní. Pes je kamarád, většinou mlčí, vrtí, běhá a čenichá.  Právě dočenichal a věnuje se čemusi jinému. Chvátám ke sloupku se zavěšenými pytlíky sloužícími k zachování jakž takž čistého prostředí ve městě.  Nějak mu to dlouho trvá, tak snad poprvé jsem si přečetla text! A už je to tady zase – hledat filozofii v pytlíku na psí kakance, to už bude vážně nějaká moje úchylka! Ale nedá mi to, vždyť ta paralela mezi lidským životem a tímto návodem k použití se přímo nabízí! Vždyť co jiného je člověk než takový obal na exkrementy určený pouze k jednomu použití!

Abych neskončila tak přízemně, na závěr  „chvilka poezie“.

Jiří Wolker: Věci
Miluji věci, mlčenlivé soudruhy,
protože všichni nakládají s nimi,
jako by nežily,
a ony zatím žijí a dívají se na nás
jak věrní psi pohledy soustředěnými
a trpí,
že žádný člověk k nim nepromluví.
Ostýchají se první dát do řeči,
mlčí, čekají, mlčí,
a přeci
tolik by chtěly trochu si porozprávět!
Proto miluji věci
a také miluji celý svět.