Jíst, meditovat, milovat a já

Pojďte, vezmu vás tam, kde vaše nohy budou omývat mírné vlnky azurového Středozemního  moře, pak ucítíte vůni  nespočtu druhů orientálních koření a dál….budeme prostě: „Jíst, meditovat, milovat“!

Možná znáte bestseller americké autorky Elizabeth Gilbertové, kde popisuje cestu své trochu zhýčkané hrdinky zvané Liz do Itálie, Indie a Indonésie (na Bali). Podle knihy byl natočen zdlouhavý a povrchní film s Julií Roberts v hlavní roli. Ta na konci najde nejen vnitřní klid a ztracenou rovnováhu, ale hlavně muže svých snů  -  v podání něžně chlapského Javiera Bardiema. A tak je to správné a to je ten očekávaný „happy-end“ filmu i knihy a to my  ŽENY  prostě „žereme“!

Neřekla bych o sobě, že jsem zrovna Pretty woman ani úspěšná americká žurnalistka na útěku z několika traumatizujících vztahů.  Jsem jen průměrná česká „holka“ těžce středních let, pravda poněkud akční,  prostě neřízená střela! Šťastně rozvedená s už téměř dospělými dětmi. Nějaké peníze by tu také byly (děkuji dědečku!), takže po přečtení knihy zbývalo, buď jen dále snít nebo roztáhnout křídla.

A letět. Nejprve do Itálie, tehdy ještě společně s dcerou. Neapol jsme viděly jen z letadla a z autobusu a nezemřely. Zato ostrov Ischia se nám zaseknul do srdce a duše…  Když vám pod hvězdnou oblohou k večeři u bazénu zazpívá úžasným tenorem spolumajitel hotelu, nezamilujte se! Jako náctiletá jsem viděla vtipný, romantický film „Nebožtíci přejí lásce“.

Od té doby vím, že je v této nádherné zemi dobré zeptat se, když vcházíte do něčí místnosti nebo někomu do života „Permesso?“ Jistý problém je tu také s horkou vodou(calda) a studenou (freda). Když jsem v letovisku Forio objevila kostelíček na útesu nad mořem, který si ve filmu zahrál márnici a kde se natáčela slavná scéna s oběma nebožtíky, bylo mé štěstí úplné. Pak už si nepřejete nic jiného, než na tomto ostrově zůstat do smrti nejdelší a možná i po ní. Nestalo se.

Do života žádnému vášnivému tenoristovi se mi za těch 10 slunečných dnů vstoupit nepodařilo, „Avanti!“ se nekonalo, jen se mi povedlo přibrat pár kil navíc přesně jako Julii vlastně Liz.  Dovolte, abych tímto poděkovala italské kuchyni - jmenovitě děkuji těstovinám! Měla jsem například  spagetti, spagettini, caneloni, macaroni, fettucini,…..

Attraversiamo! – přejděme pomyslně přes pár let a kontinentů!

Jet do Indie na týden je samozřejmě nesmysl, a tak jsem tam jela! Sama. Tak sama úplně ne, na to nejsem dost šílená! S dobrou cestovkou  - ta nabízela ochutnávku severní Indie, a  sice  zlatý trojúhelník Dillí, Džajpúr, Agra.  Vyrazila jsem vybavena dobrými radami, co rozhodně nejíst, kterak si čistit zuby (kupovanou vodou) a lahví českého Fernetu. Zlatých asi 600 km odvěsen a přepony trojúhelníku jsme absolvovali klimatizovaným autobusem a takovým fofrem, že na meditaci nezbyl čas… “Na pochopení Indie ti jeden život nestačí!“, říkala naše průvodkyně Eva, která za ta léta prožitá v  různých koutech Asie  a věnovaná sirotkům nejen indickým, ví o čem mluví!  O pochopení jsem se ani nesnažila jen jsem zírala a fotila a fotila...

Vyjížďka rikšou hned první den patřila k největším zážitkům. Představte si, jak vyzáblý opálený chlapec za řídítky se s vámi a stejně vyjevenou českou kolegyní za neustálého troubení okolojedoucích prodírá  slavnou nákupní ulicí „Chandi Chowk“ ve starém Dillí.. S úsměvem a non stop halekáním „Čele, čele = pohni sebou!“ jsme se proplétali pestrobarevnou směsicí lidí, zvířat,tuk-tuků,  motorek, kol ...Hrozny kabelů visí nad hlavami chodců, tisíce drátů, spojek a kdoví čeho ještě (noční to můra bruselského úředníka), v ulicích a uličkách pod nimi se nakupovalo, smlouvalo, přímo na zemi se pekl chléb „čápatí“ , jedlo se,  vařil se čaj s mlékem, opracovávala se zelenina(zbytky samozřejmě patří potulujícím se kravám).

Někteří již unavení řidiči rikš spali nataženi na svých stařičkých „herkách“. Čerstvě vyprané kalhoty se sušily na elektrickém kabelu, vedle se s prskáním v oleji smažily koule podobné našim koblihám, což nijak nerušilo sousedního krejčíka v práci. Beznohý žebrák s nataženou rukou klopýtal kolem spící rodinky. Pomalu jsem si zvykala na podobné výjevy, které tu uvidím ještě tisíckrát. Vůně čerstvého lisovaného ovoce a vůně koření všech barev a tvarů se občas mísila s čímsi jiným, podstatně silnějším…. Buď za to mohly všudypřítomné vyhublé krávy s moudrýma očima nebo… V Indii se spotřebuje vše, oblíbeným a levným topivem jsou sušené kravince a z čeho myslíte, že se vyrábí tzv. „indická žluť - pundža“, hádejte….

Během těch pár dnů jsme díky naší zkušené průvodkyni a jejímu indickému kolegovi  navštívili  hned několik chrámů: islámskou mešitu,  hinduistický chrám, háre-krišňácký chrám i pozůstatky ginistické svatyně, ale nejvíce na mě zapůsobil chrám Sikhů – gurudvára.

Zouvání bot před vstupem se nám posléze stalo rutinou, tady si navíc i pánové museli na hlavu uvázat slušivý šáteček. Náboženství praktikované Sikhy pochází z Pandžábu a vzniklo koncem 15. století, slučuje v sobě prvky hinduismu s islámem. Sikhové věří v jediného boha a neuznávají kasty. Uznávají koloběh zrození, smrti, reinkarnace a věří v duši člověka. Pravého Sikha poznáte podle pěti znaků: neholený vous a nestříhané vlasy, hřeben, plandavé kalhoty, šavle či dlouhý nůž a náramek. A dodávám, že pánové nosí na hlavě turban. Sikhové jsou vznešení, vážní a čestní, jsou úspěšní zejména jako vojáci nebo piloti. Mohli jsme se chvilku podílet na jejich bohoslužbě provázené hudbou. Věřící v krásném, bohatě zlatem zdobeném chrámu sedí na zemi se zkříženýma nohama, ženy sedí s muži, nikoli odděleně jako je to zvykem u muslimů. Po skončení obřadu nosí věřící k oltáři obětní věnce. Povinností a ctí Sikhů je starat se o své bližní, hlavně o ty nejchudší. Součástí chrámového komplexu je veliká vývařovna, kde se z milodarů vaří pro každého, kdo v určenou hodinu přijde.  První dojem: něco mezi nebem a peklem, vaří se tu v obrovských kotlích nad plameny, ale když vidíte tu radost dětí, které se po boku svých rodičů zapojují do přípravy placek pro chudé, připadáte si zase jako v nebi.

Měli jsme to štěstí projít  kuchyní a pak nás před obrovským zatím prázdným sálem šokoval čekající dav možná několika stovek lidí. Když se dveře otevřely, nastal úprk dovnitř. Vše je ale perfektně zorganizované, každý hladový usedá na své místo, dostane kovový tác a v řadách mezi nimi procházejí dobrovolníci a rozdělují jídlo. Nikde jinde jsem neměla tak dobrý pocit z toho, co jsem viděla… tak si představuji propojení duchovního a materiálního světa.

Vše musí být jednou poprvé, poprvé a taky naposled…Jízda na slonu na pevnost Amber v „růžovém městě“ Džajpúru, přípitek voňavým místním rumem z plastových kalíšků v autobusu, návštěva opuštěného pouštního města Fatéhpúr Sikrí a koruna všeho Tádž Mahál v Agře. Pomník lásky vystavěný sultánem Šahdžahánem jako hrobka jeho milované předčasné zesnulé ženy Mumtáz. Přivstali jsme si, protože za ranního rozbřesku se bělostný mramor mauzolea barví do různých odstínů růžové. První dojem byl ohromný, projdete branou a je tam - je to kouzelný pohled, jako kdyby se stavba vznášela.

 Záhonky, bazénky, vše směřuje k jednomu bodu. Procházela jsem sama zahradami a obdivovala tiše tu nádheru zrcadlící se ve vodních plochách. Na její stavbě pracovalo 20 tisíc dělníků z Indie, Střední Asie a dokonce i z Evropy. Pyšní se nádhernými mramorovými zástěnami a mramorovými intarziemi,  které jsou vyrobené z tisíců polodrahokamů. “Slza na tváři věčnosti“, řekl o ní indický básník  Thákúr nebo podle R.Kiplinga je to „ztělesnění absolutní čistoty“.

Každá pohádka má svůj konec. Poslední noc opět v Dillí byla pro mě nezapomenutelná, bohužel trochu jinak, než jsem si představovala. Rouhala jsem se, když jsem se v duchu usmívala nad břišními a jinými potížemi stále rostoucího počtu účastníků zájezdu. Já přeci indickou kuchyni miluji, nevadí mi ani ty jejich hodně kořeněné omáčky. Na poslední slavnostní večeři nás indická cestovka pozvala do restaurace. Naši milí průvodci se chtěli vytáhnout, jídlo v hotelu by jim bylo pro takovou příležitost málo. Už si nepamatuji, zda románová Liz někdy v Indii utrpěla tak silné žaludeční křeče…  Prášky pro tento případ jsem ve své předčasné pýše rozdala potřebným, Fernetu zbylo na dně a mně bylo čím dál hůř.  V autobusu cestou na letiště se ukázalo, že stejně postižených je většina, i v mém stavu mě pobavilo, že špatně se cítil i jeden z našich indických průvodců… Můj neskonalý obdiv má za to, že dokázal ve 3 hodiny ráno zorganizovat záchrannou výpravu a vyslat někoho ze svých četných příbuzných do lékárny s non-stop provozem. Prášky proti nevolnosti zachránily Boeing  tureckých  aerolinek před nejhorším…

Teď už mi zbývá jen cesta do Indonésie aneb Milovat! Jedu koncem října a to teprve uvidíte tu romantiku! Javier Bardiem tam na mě nejspíš nečeká… Ale těšit se můžu na dvě postavy z knihy, které podle mého průvodce Lonely planet (z roku 2013) na Bali stále ještě žijí a pokračují ve své „živnosti“. U bezzubého a věčně usměvavého Ketuta Lieyra si mohu za 25 dolarů dát předpovědět (stejně jako každá jiná dychtivá a  naivní  turistka),  že se určitě dožiji sta let, neb jsem neuvěřitelně krásná, inteligentní, sexy a zdravá jako řípa… Wayan Nuriasih má v centru Ubudu stále krámek, kde vitaminovým elixírem vyléčí každou bolest a trápení. Tak to bych přesně potřebovala - moc se těším!