Cesta do hlubin ruské duše během 6 dnů aneb Od Rasputina k Putinovi

Strávila jsem šest krásných dní v nejsevernějším evropském velkoměstě – v Petrohradu, kde teploty v nejteplejším letním měsíci dosahují závratných 25 stupňů a popularita prezidenta Putina závratných 105% (říkala to Jevgenije!).

Ruskou duši jsem hledala ve velkolepých pravoslavných chrámech…..Sv. Izák je největší, Kazaňský zase připomíná vatikánský chrám sv. Petra a Pavla a v dobách minulých se proměnil v muzeum ateismu. Chrám Spasitele na krvi je ten nejrusštější, vyzdobený barevnými mozaikami a zlatem. Nejhezčí podle mě je Smolenský chrám, ale všude se setkáváte s věřícími každého věku, povolání,

s rodinami s malými dětmi, mladí pánové v obleku si odskočili z jednání nebo mají před zkouškou… Pravoslavná církev žije a má velký vliv na všední život lidí.

Ruskou duši jsem hledala v pirožkárnách, šašlikárnách,  restauracích i v Literání kavárně, kde si Puškin vypil svůj poslední šálek čaje a pak šel na smrt v souboji… Setkávala jsem se s milou a korektní obsluhou – většinou mladými lidmi, kteří si tu vydělávají na studium, angličtina a úsměv je samozřejmostí.  

Ruskou duši jsem hledala v Ermitáži, v nádherných palácích v letním sídle carů Carskoje Selo, v pohádkových parcích s fontánami v Petěrgofu. A přitom nacházela z popelu Velké vlastenecké, blokády Leningradu a desítek let krutého režimu  opět se rodící slávu impéria, kterým za Petra Velikého Rusko bylo. Spousta zlata, nádherné zahrady, ale té pravé člověčiny tam  bylo málo…

S ruskou duší už jsem se málem potkala na Palácovém náměstí před Zimním palácem plném absolventů vojenské školy, jejich hrdých otců, dojetím plačících matek a usměvavých dětí, ale ještě to nebylo ono…

Poslední den jsem ji potkala – esenci ruské slávy i bídy v osobě invalidního žebráka hrajícího na harmoniku.  Byl opřený o zeď hřbitova kláštera Alexandra Něvského,  hrál na harmoniku stále dokola vtíravou melodii „Večery pod Moskvou“, za jeho zády odpočíval jeho slavný rodák Čajkovský kousek dál snil svůj sen Dostojevský a další věčně zářivé hvězdy ruského nebe… Za sebou měl místo posledního odpočinku velikánů,  před sebou parkoviště s mercedesy těch šťastnějších a naproti nablýskaný „Otěl Moskva“. 

To všechno patří k Petrohradu, ta fascinující směs smutku, krásy, luxusu bulvárů a omšelosti šedivých předměstí. Město,které vzdává hold ruským řekám, ruským carům, nesnaží se křečovitě odstranit pomníky svých nedávných bolestných dějin. Vše, co „prošlo“ ,se vejde do širokých ruských duší. Nekonečné nebe nad Něvou, bílé noci, mladí usmívající se lidé v ulicích, lidé bohatí, lidé chudí, váleční invalidé, mladíci zatím ještě hrdí na svou uniformu… Rusko je velké nejen svou rozlohou, bohatstvím ale hlavně svými lidmi.

Spasiba Jevgenija!