Zahradník a sousedka. A kocour

Kropím zahradu svojí ségry a užívám si to. Voda čerpaná z nedalekého rybníčku sice trochu smrdí rybinou, ale tráva na zahradě a hlavně kytky s jejich květy se proudem vláhy omamně rozvoněly.

A co teprve ty desítky bylinek. I kůra stromů a jejich listy a hlína pod nimi. Je vedro, slunce pálí a já jsem za to rád. Čím dřív se kropení vypaří, tím dřív budu muset znovu zalévat. Stávám se na tom závislým. 

Občas, pokud je doma, se na mě přijde podívat kocour Boris, sestřin mazlíček a zrzavý šéf zdejšího teritoria. Je v podstatě zmenšeninou tygra ussurijského. Evidentně vidí barevně a užívá si sedm barev duhy, které rozprášený proud vody z hadice za spolupráce se Sluncem vytváří. Běhá za vodním tryskem a snaží se něco chytit. Nikdy nevím, zda chytá ty barvy nebo kapičky vody. Každopádně si to vychutnává stejně jako já. 

„Pěknej zadek, Borisi, vidíš?“ povídám kocourkovi. 

„Ježiš, to jsem se lekla, já myslela, že to tu kropí nějaký automat.“ 

Byl jsem zrovna v nějakém křoví a nedošlo mi, že sousedka od vedle mě neuvidí ale uslyší. Trochu jsem se zastyděl. Nechci obtěžovat ženské, to ani náhodou. Od jisté doby chci být sám. Jenže teď se nedalo couvnout, přišla k plotu a zjevně chtěla vidět ten mluvící kropící automat. Měla na sobě miniplavky a já začínal pomalu rudnout. Studem. Ačkoli mi bylo už čtyřicet. Nedávno.

„Vy jste František, brácha Pavly, že jo? Hodně mi o vás vyprávěla."

Tak to nemám fakt rád. Aby cokoli o mně věděly pro mě cizí ženské, byť sebekrásnější a seberajcovnější. Miniplavky se v tu chvíli proměnily v jutový pytel. Se segrou si to vyřídím později.

Moje oči se zatoulaly výš a našly si devátý div světa: babiččin a dědečkův dům, s verandou a s houpací lavicí a s pelargoniemi v růžových květnících podél zábradlí. A všude okolo kapradiny jako veliké zelené výtrysky ze zahradních rozstřikovačů a rozlehlý trávník podobný kožíšku zeleného kocoura. Posetý jetelem a pampeliškami tak hojně, až se jednomu chtělo shodit boty a rozběhnout se po tom barevném gobelínu bos. A květiny v záhonech, které od jara do podzimu nepřestávaly kvést. A včely a čmeláky a motýly.

„Nechcete zajít na kafe?"

Zeptám se kocoura. Borisi, co myslíš? "Mraauuu, vreeeee, uurrru"

„Díky, rád bych, ale za chvíli mi jede vlak domů. Ale určitě se ještě uvidíme, ... Evo."

Pro moji Janu z Arku, Ἑλένη Trojskou a milé kolegyňky Hanku, Wendy, Isabell, Terezu i kolegy z katedry.

A také Raye Bradburyho a Roberta A. Heinleina.