Sídliště Máj, České Budějovice.

Jdu navštívit moji ženu do práce. Učí na Základní škole Máj I. Proslavené azbestovými vlákny a vysokým procentem romských žáků.

Mám týden volna, tahač nechávám zaparkovaný na rozšíření Branišovské, dál bych neměl kde. Alespoň se kousek se projdu, cestou si koupím cigára a zmrzku. Je konečně trochu teplý červnový den. Něco po deváté ráno.

Ulice Větrná, sociální byty v přízemí s předzahrádkou. Na ní sedí asi deset dospělých, alespoň od pohledu zdravých cikánů, popíjí plechovková piva a moudře diskutují. Něco po deváté ráno.

Kousek dále před vchodem do obchodního centra (Albert, multikino, herny, etc.) sedí na klandru několik cikánských dětí, kolem nich pobíhají další. Mají evidentně dobrou náladu, kouří, popíjí "redbuly", kopají do sebe navzájem a pokřikují. Vevnitř si v trafice dvě obézní cikánky, zřejmě jejich matky?, kupují každá po kartonu marlborek a za tisícovku sází Sportku. V půl desáté ráno.

Vcházím do školy na čas, akorát začala velká přestávka. Jdu za Martinou do prvního patra. Cestou se musím prodírat davem dětí, tlupa asi dvaceti uřvaných cikánských výrostků mě málem poslala k zemi. I při mých 194 centimetrech a 105 kilo. Mám z toho hluku hlavu jak balón, konečně za sebou zavírám dveře.

"Martino, co se tady děje? To máte nějakou akci, nebo co?"

"Ahoj Františku. Ne, to je tu každý den. Jsi hodnej, že jsi se zastavil."

"Jak to můžeš, prosím tě, vydržet.....?"

Konečně doma, spolu. Celá ta moje cesta a hlavně návštěva školy mi vrtá hlavou, tak se začínám vyptávat. A dozvídám se.

Za těch dvacet let její učitelské praxe jí "prošlo rukama" zhruba padesát romských dětí. Z toho cca čtyřicet propadlo jednou na prvním a jednou na druhém stupni. ZŠ ukončili po sedmé, maximálně osmé třídě, protože už jim bylo patnáct. Jejich rodiče nebyli nikdy na "rodičáku", za to chodili do školy řvát na ni, do třídy při vyučování i do kabinetu. I do ředitelny. Dalších osm "prolejzalo" s odřenýma ušima. Sprostých, drzých a uřvaných ale bylo všech čtyřicet osm.

Zbývají dva. V různých ročnících, sourozenci Markovičové. Oba rodiče chodí do práce, ptají se na prospěch svých dětí. Tímto děkuji rodině Markovičových za názornou ukázku toho, že když se chce, tak to jde.

Dříve jsem často Martině vyčítal její averzi vůči Romům, snažil se jí vysvětlovat, že za barvu pleti, nebo to, komu se narodil, nikdo nemůže. Myslím si to pořád, ale Martině už nic nevyčítám. Je mi jí líto. Já bych v té škole a na tom sídlišti vydržel maximálně týden, buď by mě odvezli do kriminálu nebo do blázince.

Někde je něco špatně.

PS: Jedná se o autentické zážitky (mé) a zkušenosti (její), s nesnášenlivostí to nemá nic? společného. Omlouvám se, že nemohu odpovídat v diskusi, po doplnění diskusního účtu to napravím.