Je pátek 15. října, píše se rok 2010. Za zlomek času udeří hodina H a opět se otevřou kouzelná dvířka, která nám občanům a voličům umožní během několka málo okamžiků rozhodnout o dalším vývoji a směřování našeho lidského společenství. Okamžik dalších voleb.
Patřím k těm, kterým tato cesta přestala být lhostejná. Jistě máme co jsme chtěli, ale nemusím vše co máme. Proč tak najednou? Na stará kolena jsem se stal zaslouženým tátou. Dcera v polovině listopadu zapálí na narozeninovém dortu třetí svíčku a svýma očima zatím vidí svět jakýho chce mít, veselý a růžový. A právě ona se stala tím rozhodujícím momentem vstouipit do "boje" za naši budoucnost, o společnost, kterou našim dětem zanecháme.
Mám stále větší pocit, že onou pomyslnou krajinou našeho současného života jen zbrkle projíždíme, aniž bychom se na chvíli dokázali zastavit, rozhlédnout se, zamyslet a nadechnout k další cestě. Cesta za úspěchem, vyjádřeným výhradně velikostí bohatství, množstvím zkonzumovaných věcí, na které chybí porozumění, soucit a solidarita je však vyčerpávající a pomalu a jistě vede do tunelu jehož konec nelze dohlédnout, ale zcela určitě na něm bude hluboká propast.
Je večer. V posteli si s malou povídáme pohádky. Má trochu divná přání, vedle těch tradičních se ji zachce třeba o lepidle, klavíru či soše co má jednu nohu (tu jsme objevil v Kroměříži v parku). Vymýšlím a povídám. Když pozdě večer pozoruji jak dcera spokojeně a bezstarostně s úsměvem spí (snad se jí zdá o princeznách, malém krtečkovi nebo příštím výletu za nějakou jinou sochou), trochu jí závidím a tu se kdes i uvnitř, ve mě rozezní podivná struna obav. Bude ten svět opravdu štastný, tak jak bychom chtěli a o jakém se jí zdá? Dokážeme ještě vůbec mminimalizovat rizika, která nám v cestě ke štěstí stojí?
Za několik málo hodin se tedy otevřou dveře volebních místností. Vstupme do nich s opravdovou odpovědností a chladnou hlavou, bez záští a hanby. Naše síla přece rozhodneme o tom komu dáme další šanci. Nenechme se opít líbivými tvářemi a planými sliby, za nimiž může být opět skrytá faleš a úskok. Vždyť je přece stále z čeho brát. Už ne mnoho, ale stále dost.
Volme zodpovědě podle skutečné důvěry ve znalost jednotlivých kandidátů. Aby to málo, ten zlomek naděje zůstal a pro naše budoucí potomstvo byl rozhojněn.
To přeji ve zbytku volebních vášní a diskuzí sobě i Vám všem.
