Odcházení

Umění odejít v pravou chvíli, důstojně, s noblesou a elegancí, netřískat přitom dveřmi, je zvláště mezi politiky věc nevídaná, zvláště pak v českých luzích a hájích. Nejsmutnější na tomto faktu je skutečnost, že pokud se někomu taková věc podaří, je to odchod o to bolestnější a smutnější. Mám na mysli, tak trochu očekávaný odchod ombudsmana Pavla Varvařovského.

Říká se,  že když se nechce je horší než když to nejde. U Pavla Varvařovského je to ale přeci jen trochu jinak. Jemu se už bohužel dále nechce neboť má pocit, že to již nejde. Pracovat v oblasto napravování pokřivených vztahů mezi občanem a státem, či jinými institucemi, bezesporu vyžaduje tvrdou náturu a velké zkušenosti. To obojí pan Varvařovský bezesporu má, nebo tedy tedy do nedávné doby měl. Jenže tato práce vyžaduje také zájem aktivních politiků a tuto akendu a jejich ochotu naslouchat a pomáhat bránit řadového voliče v jeho běžném každodenním životě a nejen v kratičkém období předvolebních výkřiků.

V tomto marném boji navázal na práci pana Motejla Pavel Varvařovský na jedničku. Jenže časy se mění. S příchodem virů do rozlehlých a pustých chodeb Pražského Hradu a s bojem o nová mocenská postavení zástupců dolních milionů, došlo v kupčení s odpustky i na úřad ombudsmana. A tak sem vypustili malého Křečka a nechali hlodat a hlodat a hlodat. Chytrému napověz, hloupého trkni. A tak bylo Pavlu Varvřovskému nastupujícícm estamblismentem, plným závisti, hnusu a touze vyrovnávat si účty mezi sebou za domělé křivdy, naznačeno, že on je tu tou osobou zhola zbytečnou, neboť je čas nových sekáčů.

Pavel Varvařovský si proto vybral. Svobodně. Odchází s čistým štítem, bez bázně a hany. Kéž by to o sobě mohli říci Ti, kteří teď přicházejí. Přeji panu Varvařovskému v jeho dalším životě hodně štěstí, zdraví a pohody uprostřed jeho rodiny.

Každá mezera se dá bezesporu naplnit a každý je nahraditelný. Na této skutečnosti je, ale také důležité to, že ta náhrada a naplnění, by mělo mít novou hodnotu a kvalitu. Nástupnictví na postu prezidenta, i rodicí se dosud nevídaná vláda (o jejímž programu se hovoří jako zázraku století, až na jednu drobnost jeho neufinacovatelnost) ukazují, že zapadáme to stále většího marasmu a bahna podprůměrnosti, podlézavosti a vlezdopr-----ví. Naplnění těchto vizí je smutným vyjádřením programu, kdysi svěžího a nadějného prognostika. Že tento moloch zavalí i až dosud opomíjený a obecným lidem vcelku oceňovaný úřad ombudsmana, by mne nenapadlo. Nu pro podrazáka Špidlu a ČSSD dobrý důvod jak dokázet nemožné.

Není smutné to, že čestný člověk chce a umí odejít. Smutné je především to, že ti ostaní neumí se ctí ani přijít. Přejme jim, aby beze cti nemuseli záhy utíkat.