Povstane nový Mesiáš sjednotitel?

Tak se pan Škárka nechal zase jednou slyšet, že ho opustila v této zemi a v jedné osvícené pražské soudní síni natrvalo demokracie. Nechť. Pan Škárka je tak, či onak již stejně jen sám a sám. Možná v cele ještě bude rád za nějakého toho kumpána a třeba i o poslaneckou dividendu se podělí. Ale vlastně o panu Škárkovi toto povídání býti nemá. Tu již není o čem mluviti, neboť by to bylo kolem dokola a nic.

Napadla mne s tou ztrátou demokracie jiná souvislost. Poněkud vzdálená. Až z norských fjordů. Takovou zkušenost zatím u nás naštěstí nemáme a snad i ještě nějaký ten pátek ani mít nebudeme.

I zde probíhá ostře sledovaný proces. Jiného kalibru, s jiným kalouskem. Je ho nebezpečí spočítává v tom, že bude-li kdo v alespoň v české kotlině znát jméno Škárka, bude to přírodní úkaz, jméno ANDERS BEHRING BREIVIG, si budou pamatovat mnozí na celé světě, a vzhledem k otevřenosti a medializaci průběhu soudního procesu, se tato množina bude zvětšovat geometrickou řadou.

Bylo to naprosto nečekené. Míra brutality, chladnokrevnosti jeho teroristického činu zaskočila nejen Norsko a Evropu, ale celý svět. Vždyť až do té doby byl jedíným nepřítelem schopným takto zaútočit kdekoliv na světě pouze arabský terorista. A zde proti vlastním lidem (byť jiného názoru) běsnil pravicový křesťanský radikál. Nelze říci pomatenec, jakse snaží jeho obhajoba. Ale chladnokrevně, přesně připravený, bezcitný zabiják. Zabiják fundamentalista, fundamentalista jiných kořenů než ti z Arábie, ale ve své podstatě naprosto stejný.

Po svém činu se ani nesnažil skrývat. Vcelku klidně se odevzdal do rukou spravedlnosti, o níž věděl, že ji stejně neuznává, jen jako by s povzdechem a úsměvem řekl: "Dokonáno, tu jsem". Ani oblíbený efekt arabských kolegů v podobě sebeobětování se nedostavil. Co to tedy bylo, či vlastně stále je? Bezedná zbělost, přimout vlastní ortel nebo opravdu chladnokrevná vypočítavost počítající s příštím vývojem událostí v soudní síni, kdy právě díky demokracii, bude moci ještě více nahlas a beztrestně vykřikovat své zvrácené a nelidské pravdy.

ANDERS BEHRING BREIVIG není nic jiného než zbabělec, stejně jako jiní z historie známí. Zbabělec, který nelituje cizích životů, ale na svém vlastní zvěsile lpí. A na tom chladnokrevně postavil svoji obhajobu. Ne na kajícnocsti, ale obhajobě nenávisti vůči jiným lidem, obhajobě xenofobie, obhajobě vražedného .

S pevnou vírou v to, že mu budou muset všichni naslouchat. Oběti s děsem a hrůznou nevěřícností, noví pohrobci, kteří se naštěstí něčeho podobného ve svých představách děsili, ale v osobě ANDERSE BEHRINGA BREIVIGA, tu najednou jejich myšlenky povstávají jako bájný Fénix z popela zapomění a mají touhu vznést se k výšinám. A ANDERS BEHRING BREIVIG ani zde neskrývá svou vůdcovskou tvář. Při vědomí, že absolutní trest není možný (jednak dle norského práva, jednak z vlastní zbabělosti) jej při tom pokrytecky vzývá. Dívejte se. Ve světle digitálních kamer vychází nový Vůdce, nový Mesiáš. Šiky se již řadí.

ANDERS BEHRING BREIVIG je od počátku procesu absolutně suverénnní, každé gesto. úsměv, pohyb hlavou, každičký zlomek emocí má dopředu připravený. Zlomil se jen při vlastním videu. Bože  ta nevinnost, ta čistota a prostota. nu tu i slzu uronil. Herecký výkon hodný Oskara. Když už nic jiného, ANDERS BEHRING BREIVIG zvládá média na jedničku.

Jedná se i tom přídadě ještě vůbec o demokracii. Neopustila nás demokracie nikolv Praze, ale právě v těchto dnes v Norsku? Oba procesy spolu absolutně nesouvísí. Ten první je hrůzný(jaksi jen pro nás doma) svým primitivním šaškovstvím vydávaným za taktiku, ten druhý hrůzný podstatou myšlenek toho kterého soudí. Celý příběh ANDERSE BEHRINGa BREIVIGA a hlavně konečný rozsudek jistě ještě vydá mnohé psychologické, krimnilogické, konec konců i politické studie a komentáře.

Opravdu si ale nejsem jist zda demokracie a spravedlnost netahá za ten kratší konec. Snad jsou mé obavy liché, snad jsou lidé po zkušenostech se samozvanými mesiáši moudřejší než demokracie sama.