Ondrová, Janečka aneb rachot velké koalice.

Tak dlouho se chodí s hrncem pro vodu, až se ucho utrhne. Na rozdíl od jiných tezí, tahle je platná navzdory všem dobám a režimům. Samozřejmě, záleží jak rychle nebo pomalu se pro tu vodu běhá, ale funguje to spolehlivě.

Naposledy se o tom přesvědčila velká magistrátní koalice ODS a ČSSD ve Zlíně, ve městě, které jako balvan na své noze vleče Baťovo dědictví. Dědictví něčeho, co bylo kdysi přerušeno a na co je asi velmi těžké navázat. Na jedné straně zde chybí srovnatelné ekonomické podmínky, ale především chybí potřebná odvaha a vize, které na druhé straně naráží na přílišnou úctu k absolutnímu zachování odkazu. Neboť k jeho pokračování jsou nutné opravdu velké osobnosti.

Jsem přesvědčen, že na místní úrovni je možná spolupráce různých stran, i těch u kterých se to dá z hlediska té velké politiky očekávat jen těžko. Zde se přece všichni více méně známe a vidíme si vzájemně do talíře. Stoji-li tedy u takového spojení zájem obce, proč ne.  Spojenectví zlínského magistrátu ale vzniklo za jiným účelem. Nebylo rozdáno kartami voliče. Bylo dáno momentální chytráckou strategií, než vlastním budoucím programem. Nechť paní Ondrová a pan Janečka spytují dobře vlastní svědomí. Jistě. Vlastně nic špatného neudělali. Zlín stojí dál, skoro nic nikomu nepadá na hlavu. Supermarkety rostou jako houby po dešti, divadlo i filharmonie hrají jako o život, zoo se utěšeně rozrůstá. To vše je jistě ku prospěchu obce a opravdu není míněno jako jízlivost. I ono slavné KUC od architektky Jiřičné je opravdu světová architektura, která dokázala zapadnout do tradičního cihlového pásku (ono vše moderní a nadčasové vyvolává vášně). Kdyby ...

Kdyby se místo tvůrčího spojenectví, nejednalo o spolčenství. O spolčenství, které spolehlivě  bezpečně dokázalo propojit politické obecné zájmy, se zájmy podnikatelskými, neřku-li osobními. Podivné praktiky v hospodaření zlínské nemocnice, manipulace a převody s bývalým průmyslovým areálem Svit, propojení hospodaření města na některé spřátelné firmy ve městě, stěhování zájmových kroužků z Domu kultury do jiných soukromých zařízení, nejasnosti kolem výběrových řízení, to všechno byly a jsou otázky, které byly nesměle kladeny a zůstávaly směle bez odpovědí. tak dlouho, až se to pověstné ucho utrhlo. Co platno, že na řadu témat byl pro jistotu vyhlášen nepsaný klid zbraní.

Vážená paní Ondrová, vážený pane Janečko. Vy dva jste osobně zodpovědi za porážku svých stran ve Zlíně. Neurážejte voliče, trapnými porhlášeními o špinavých hrách opozice. Vy sami jste si ji vytvořili a díky své práci umožnili její stmelní, pevnost a spolčný taj na magistrátní branku. Je mi líto těch poctivých řadových členů, kteří Vašim stránám svěřili kdysi svoji důvěru. Pan Janečka alespoň nenašel tu odvahu kandidovat na plakátech co by číslo jedna a schoval se za jiné tváře. Asi schopné i jinak důvěryhodné. Bohužel jejich smůla. To paní Ondrová to byl jiný kalibr. Nejen, že si troufla zůstat velkou jedničkou, ale dokonce se zaštítila Petrem Nečasem (má náš premiér opravdu tak špatné informace o vlastních buňkách?) a sloganem o velkých vizích, co zůstavají a budují baťovský Zlín. Přestaňte urážet pana Baťu. Nesaháte mu ani po kotníky. Svalit tohoto hliněného medvěda nedalo velkou práci. K záchraně stačilo málo. Trochu včasné sebereflexe. Jenže kde nic není ani smrt nebere (tohle taky platí spolehlivě, navzdory času).

Nyní je pozdě. Je pozdě spílat opozici, spílat nedůvěře voličů. Zase tak moc se nestalo. Nikdo ze zainteresovaných není přece na postech z magistrátu životně závislý. Mohou své zkušenosti uplatnit svobodně ve vlastním byznysu. Možná jen cesta k další prosperitě bude poněkud složitější.

Jen bych očekával nějaké slovo omluvy. Jenže to by se muselo jednat o skutečné osobnosti, ne politiky provincionálního měřítka.

Nastávající koalici pak přeji odvahu vyrovnat se s dědictvím na magistrátu. Tím zcela dávným, na které stále vzpomínáme jako na zlatou éru, ale i s tím zcela současným, které nutno přebírat na lékarnických vážkách. věřím, že nová koalice potvrdí i jiné heslo, které jsme už skoro zapoměli, ale které snad také ještě pořád platí: Naděje nikdy neumírá.