Odvaha hledat a vidět.

Květnou nedělí nastal velký svatý týden. Týden, kdy podle bible vyvrcholilo utrpení Ježíše Krista, který s sebou na kříž vzal všechny naše hříchy i hříchy celého světa. Tento největší křesťanský svátek má letos pro nás několik nechťených, přenesených významů. Jedním mohou klidně být církevní restituce ( o tom třeba později), jednak soudní proces s guru VV - Vítem Bártou a vlastní víření uvnitř jeho strany.

Velký pátek pak ukáže nakolik silná je stávající reprezentace státu a jak se dokáže vypořádat s "ukřižováním" či osvobozením jednoho ze svých nepostradatelných hybatelů.

Hra je zatím napínává. Prohlášení stíhá prohlášení, občas i urážka urážku, i Jidáš už se našel. A někde mezi tím množstvím slov zůstávají zcela ukryty původní myšlenky a ideje. Ani stín z nich již není patrný. Přišlo to dříve dříve než se čekalo? A je to všechno okolo vůbec pravda? Netahá někde za nitky osudu zase nějaký ten "Mazánek" s "malým"?

Lze se jen domnívat, přát si, toužit, či se prostě jen u toho všeho vztekat. Každý dle své nátury a povahy.

Jedno přísloví praví: "Není všedních dnů, to jsou jen unavené oči, které nevidí jejch svátečnost". Proto je nad bídou politiky přestat se vyrtvale hnusit. To si jen užíráme vlastní zdraví, díky pocitu neomezenosti některých rádoby vyvolených. Vyvolených, kteří svou vyvolenost chápou jako vlastní nenasytnost, neomezenost a především nepostižitelnost. Je zbytečné donekonečna sčítat hříchy těch či oněch, ať reprezentují vládní nebo opoziční řady. Stejně tak nelze jednoduše zlomit hůl nad systémem velkých stran, ani nad zklamáním z dětských nemocí těch malých. Na každém zlu může být skryto semínko dobra a každé dobro může za sebou skrývat démony zla. Bez toho kolotoče to asi stejně nepůjde.

Poselstvím svatého týdne je fakt, že Ježíš Kristus dokázal překonat vlastní rubikon a obětovat se. V nejbližší době však žádný takový mesiáš nepřijde. Nebude nikdo takový, který stane nad námi a všechny problémy, ve kterých se topíme vyřeší. Jen my sami musíme hledat stále novou odvahu zkoušet a hledat. Hledat a měnit. Tak, jak jsme k zásadní změně svých životů rozhodli již jednou, skoro již před čtvrt stoletím. Pokud podlehneme pocitu marnosti a zmaru, pak dáme prostor jednoduchým a líbivým řešením různých šarlatánů a kejklířů. Neboť nelze říkat pouze co nechceme a volat pouze odejděte.

Je třeba naslouchat těm, kteří spíše říkají jak to udělat jinak, lépe, jednodušeji nebo složitěji. Taková slova se dnes jen těžko říkají nahlas. Anebo jsme již tak otrlí, že je nechceme slyšet? Vždyť stejně .... . Ale co vlastně?

Většina z nás nezíská na olympiádě zlatou medaili. Nestanou se z nás filmové hvězdy a už vůbec nás nezvolí prezidentem a nedostaneme Nobelovu cenu. Neovlivníme téměř vůbec nic.

Ale můžeme se radovat z maličkostí, malých drobných radostí života - pohlazení ruky, polibku na tvář, či prostě jen volného místa na parkovišti nebo praskotu večerního ohně. Těšme se z těchto malých drobných okamžiků našich životů. V nich je skryta velká síla. Jenom nesmíme ztrácet odvahu je hledat a vidět.