O bezmoci mocných.

Zavládla nám v českých luzích a hájích po 13. dubnu roku tohoto, zvláštní nemoc. Má jméno bezmoc. Což o to bezmocných bylo a je mezi námi spousta. Ale většinu z nich rychle vyléčily Hegerovy a Drábkovy reformy. Mám však na mysli bezmoc jinou. Bezmoc mocných. Bezmoc udělat cokoliv čestného, bezmoc dodržet vyřčené slovo, bezmoc vzdát se moci.

Zdá se, že navzdory péči pánů ministrů TOP09 Hegera a Drábka na tohle bolení receptu, či reformy není. Jsme zvyklí na ledasco. I ejhle v té šedi a černi soudcovských talárů se přece jen našel jeden takřka osvícený. Jaroslav Schott. Mohl také nad tím čeho musel být v soudní síni svědkem, raději zlomit hůl a říci: "Budiž vůle páně, škoda se tím zaobírat."

Jenže on ne. Z jedné vody vody na čisto vzal vítr všem bojovníkům proti korupci, Radkem Johnem počínaje a Karolínkou Peak i s její uměle k tomu vytvořenou trafikou. Stačilo málo. Řádně znát stávající zákony, řádně je umět aplikovat a nebát se nazvat zloděje zlodějem a zrádce zrádcem. Pravda panu Škárkovi ta brada polesla poněkud více, než jeho bývalému guru Bártovi. No ale neberte to. Tři roky slušné státní péče v zařízení, kam takoví podobní běžně patří a k tomu státem garantovaný plat a náhrady ze sněmovny bez jakékoliv odpovědnosti za schválené.

Vítek Bárta pak raději sbalil svou ženušku Klasnovou, oporu v každé křivárně (nebo je tak naivní a zamilovaná, že jako neví?) a zmizel se nadýchat nových sil. A že nám jich nabral. Naoko se zbavil nějakých těch kosmetických drobností, ale jinak starého psa novým kouskům nenaučíš. Po Praze chce dobývat i Plzeň. Za koho a s kým je zatím sladké tajemství. Zdá se, že těch zbývajících cca. 750 statečných veverek to má jednoduché. Tenhle počet obyvatel jednoho průměrného českého paneláku snadno vše odkliká a svým pantátům schválí. A aspoň se to rychle spočítá.

Zajímavé ( i když ne nečekané) jsou i rekace kolaličních spolubratří. Ukažte mi prosím stát kde se jakákoliv vláda opírá o trestané lidi (byť atím nepravomocně). Zhunesení všech je na oko nezměrné. "Bárta musí pryč", kříčí všichni jako jeden muž - Nečas, Schwarnzenberk i Kalousek. Jenže tu je postihne onen bacil zmíněný v úvodu. Bezmoc cokoliv udělat, a jen a jen mluvit a mluvit. bezmoc prostě a jednoduše se s takovými lidmi dále nezahazovat. Zase nejde tak o moc (pardon vlastně o MOC asi jako jedinou opravdu jde). Vždyť kdo před týdnem volal "My se voleb nebojíme!!!". A tak je lépe klesnout na úroveň zlodějů a zrádců a táhnout s nimi dál. A mohou to být kříváci drobné vevrkovité havěti, či křiváci ve vlastních řadách (že pánové Drábku, Vondro, či pánové z vedení Českých lesů). Zajímavou diagnózou choroby zvané bezmoc je pak, že narůstá směrem do vlastních řad. Zde má téměř podobu zhoubného bujení rakoviny. A nepomůže ani včasná indikace.

Jaký je tedy recept na tohle všechno? Jasnozřivost a odvaha. Nikoliv biče klacky Holešovských či bití o mříže Lva Jirky Paroubka (no bodejť by Lev nezařval, když mu skásli nadějného stranického brášku). Stačí jen  nebát se nazývat věci, tak jak jsou. Raději se soudcem Schottem do Zimbabwe, než s Vámi Jiří Paroubku do bufáče čtvrté cenové skupiny.

Jedna vlaštovka asi jaro neudělá. Ale i za tu jednu jedinou dík.