Hledám-li v současné zdánlivě chaotické politické krizi nějakou jistotu, pojítko s minulostí a současně i pomyslný most do časů budoucích, chtě - nechtě jej spatřuji v jedné jediné osobě. Miroslava Kalouska. Současný ministr financí a místopředseda strany TOP09 je jakýmsi bodem bez něhož by to za žádných okolností nešlo. Asi něco podobného jako Karel Gott v populární hudbě. Mnozí ho již také nemusí, ale pokud právě nepřebírá nějakého toho slavíka či TýTý, jsme z toho nervozní.
Miroslav Kalousek představuje vlastně již téměř jediného nejdéle sloužícího politika od památných dnů listopadu 1989. Pomineme-li Václava Klause, jehož hvězda na Hradě pomalu pohasíná a hledá si další místo na obloze.
Tuto starost Miroslav Kalousek jako veterán zatím mít nemusí. Svůj konzervativní postoj a myšlenky na uspořádání okolního ekonomického světa a našich daní, s občasnými drobnými korekcemi (ne menšími či většími jako jiní jeho někdejší souputníci) nikdy neskrýval. Hravě dokázal ustát celou řadu politických rivalů, jak v jiných, tak ještě i v řadách KDU-ČSL v době její hvězdné slávy. S jistou vyjímkou Miloše Zemana, však ostatní byli je slabým odvarem - ať už to byl Vladimír Špidla, Stanislav Gross, Jiří Čunek, Miroslav Topolánek či buldozer Jiří Paroubek, neřku-li Radek John. Vzpomene si ještě dnes někdo na eleganci s jakou vyskočil s někdejších finačních afér kolem své osoby?
Nikdy nebyl hvězdou na výsluní všeobecné popularity veřejnosti. Spíše než na Oskary, to vypadalo na Zlaté maliny. Ale i ty se počítají. Nelze mu upřít vysoký rozhled a vždy zřetelně a jednoduše formulované názory a myšlenky, tak aby všichni pochopili. Mnozí mu nemohou zapomenout, že přes své čelné postavení předsedy KDU-ČSL odmítal nést na trh svoji kůži v odpovědném zastoupení ve vládě. Proč ale riskovat, když lze být neviditelný, ale přesto patrný, stále pevně a neochvějně tahající za nitky osudů této země.
Po odstřižení od mateřské KDU-ČSL, která si stále líže pooperační rány, chytře zvolil skupinu spolupřeběhlíků a hlavně vlídnou a mediálně i lidsky důvěryhodnou tvář do čela TOPky, s důstojností modré krve - Karla Schwarzenberka, s jasným vědomím, že s tímto štítem nelze prohrát žádný zápas. A věru ne. To se pak lehce ctí zásada nikdy neříkej nikdy, a tu i onde pootevírají dvířka tam, kam by se za normálních okolností nahlížet či naslouchat nechodilo a snadno se mění spoluveslaři (byť spolehliví jako Petr Nečas).
A tak, ať už současný kolotoč skončí jak chce, sázím sto (ba i více) ku jedné, že tím kdo opět neprohraje bude Miroslav Kalousek. S pevností majáku na rozbouřeném moři již vyslal vstříc signál naproti možnému oranžovému tsunami. A na něm se vezoucí Bohuslav Sobotka rozhodně není z těch hráčů a osobností, s nimiž by si v případě tohoto spojenectví, kalibr Kalouskových schopností neporadil.
Může se nám to nelíbit, můžeme proti tmu protestovat, bohem či se belzebubem zaklínat, hádám, že jedno je jisté. Opět druhý, leč zase v čele. Miroslave Kalousku, klobouk dolů.
