Ve školách určitě ano, když se je snaží naučit něco, co se naučit nechtějí. Proč k tomu dochází, to se pokusím vysvětlit v krátké úvaze.
Když pozorujeme přírodu a především zvířata, které jsou nám druhově nejblíže - savce, vidíme že všechna mláďata se učí tím, že si hrají a že si sami své dovednosti zdokonalují. Jejich hry jsou postupem času víc a víc zaměřeny na to, co budou potřebovat ve své vlastní dospělosti.
Protože patříme do skupiny savců i naše děti jsou primárně nastavené tak, aby svět kolem sebe poznávaly pomocí her. Prostě řečeno, mláďata savců si rádi hrají a lidské děti nejsou výjimkou. Nejjasnější důkaz dětské kapacity pro samovzdělávání, dostupný každému z nás, pochází ze sledování dětí v prvních čtyřech nebo pěti letech jejich života. Zamyslete se nad tím, kolik se toho za tuto dobu naučí. Naučí se chodit, běhat, skákat, šplhat. Naučí se fyzikální vlastnosti všech objektů v jejich dosahu. Naučí se svůj rodný jazyk, což je jistě jeden z kognitivně nejkomplexnějších úkolů, který jakákoliv lidská bytost zvládne. Naučí se základy psychologie ostatních lidí - jak je potěšit, jak je rozčílit, jak získat to, co od nich potřebují nebo chtějí. Toto vše se naučí ne díky lekcím poskytovaným ostatními, ale díky jejich vlastní hře, jejich nenasytné zvědavosti a jejich přirozené rozené pozornosti k chování ostatních lidí.
Jejich učení je přirozené; je výsledkem jejich instinktů hrát si, zkoumat a pozorovat ostatní okolo nich. Říci, že je to přirozené, neznamená, že je to bez námahy. Nemluvňata a malé děti dávají do svého učení obrovské množství energie. Jejich kapacity pro udržení pozornosti, pro fyzickou a mentální snahu a pro překonání frustrací a bariér jsou mimořádné. Až budete příště v dohledu dítěte mladšího pěti let, posaďte se a chvíli ho pozorujte. Zkuste si představit, co se děje v jeho mysli při každé interakci s okolním světem. Pokud si tento luxus dopřejete, nebudete toho litovat. Díky této zkušenosti budete možná přemýšlet o vzdělávání v úplně jiném světle - ve světle, které vyzařuje z dítěte a ne na něj. Touha zjistit, jak věci fungují a jak je ovládat, nekončí v raném dětství; pokračuje tak dlouho, dokud mají děti a dospělí možnost následovat svou vlastní cestu.
Ohromné množství učení nastává při interakci s ostatními. Když ve školách oddělujeme děti podle věku, ochuzujeme je o příležitosti komunikovat s ostatními, od kterých se toho mohou naučit nejvíce. Ve věkově rozdílných skupinách získávají mladší děti dovednosti, informace, myšlenky a inspiraci od starších. V takových skupinách mohou mladší děti dělat věci, které by byly příliš nebezpečné nebo složité, pokud by je dělaly samy nebo s dětmi stejného věku. Starší děti mají také užitek z věkově rozdílných interakcí. Učí se, jak být vůdci a vychovateli. Vyvinou si smysl zodpovědnosti vůči ostatním. Také si upevní a rozšíří vědomosti díky tomu, že je vysvětlují mladším dětem.
Většinu toho co potřebujeme pro život a pro naši práci a podnikání jsme se nenaučili ve škole ale sami.
Jak tedy školy vznikly a co bylo jejich hlavní úlohou? I když existují ojedinělé příklady povinného školství, které sahají až do antického Řecka, pruské království je pravděpodobně tím nejpodstatnějším krokem. Avšak i systém v Prusku byl jen novou metodou zachovávající praktiky, které existovaly tisíce let; tedy věda o tom, jak přeměnit lidské bytosti do kontrolovatelných a předvídatelných zdrojů. V Prusku byly cíle vojenské; vládci a elity chtěli spolehlivou bojovou sílu s vojáky, kteří by se nestávali méně efektivními otravnými zvyky jako je přemýšlení nebo snaha o sebezachování. Školství, jaké dnes existuje, dává smysl pouze, když na něj nahlédneme z historické perspektivy.
Vládci, ovládající velké skupiny lidí, pochopily, že vzdělávání má příliš velký potenciál jako nástroj kontroly, než aby bylo přenecháno jednotlivcům, rodinám a trhům. Jak řekl Brett Veinotte * : " Otevřený útlak má většinou velmi krátkou životnost. Když jsou všude postavena vězení a naplněna lidmi, revoluce začne být nevyhnutelná. Avšak útlak může pokračovat do nekonečna, pokud jsou vězení postavena někde, kde nejsou vidět; v myslích lidí. A to je státní školství."
Existuje tedy cesta jak navrátit vzdělávání k jeho pravému účelu, kterým je osvícení? Ano existuje. Jsou to různé modely vzdělávání, které vznikají mimo státem organizovaného školství. Více se o nich můžete dozvědět v občanské iniciativě která má název Svoboda učení a jejichž stránky snadno najdete pod stejným názvem "Svoboda učení" na internetu.
* Brett Veinotte pracoval v soukromém vzdělávání posledních 10 let v nejrůznějších aktivitách. Jako zakladatel podcastu School Sucks mluví o svých objevech o americkém školském systému k tisícům posluchačům. Nyní je také viceprezidentem společnosti zabývající se doučováním a vzdělávacím poradenstvím v New Hampshire.
