Co bude letošních 30 korun u lékaře?

Krajská politika bývá lidem velmi vzdálená. Veřejnost nemá jasnou představu o tom, co kraje mají v kompetenci, v majetku, za jakou sféru veřejného života krajští politici zodpovídají a mohou ji tedy i reálně ovlivnit.

Nedostatečné povědomí o skutečné náplni práce krajské politiky dává kandidujícím subjektům příležitost zvolit si volební témata, která nemají s kompetencemi kraje příliš společného. Či lépe řečeno jinak: témata krajské politiky nejsou pro mnohé strany dostatečně atraktivní, jsou pro voliče nezajímavá. Proto s cílem vybudit zájem a přízeň voličů volí témata většinou celostátní (či nově dokonce zahraniční) politiky.

Přeneseno do běžného života je to podobné, jako byste si šli nakoupit do obchodu s ovocem a zeleninou a už před vstupem vás lákala reklama na maso. Prodavač vám dal přednášku o nejlepších sortách masa, které nabízí, vy mu poděkovali a na základě jeho doporučení nakoupili ovoce a zeleninu a odešli s nákupem. Přitom se všichni zúčastnění tváří, že je vše v naprostém pořádku.

Učebnicovým příkladem byl poplatek 30 korun u lékaře. V krajských volbách 2008 jej zvolilo ČSSD jako nosné téma referenda o pravicové vládě a jejich reformách. Počínající krize politické pravice spolu s nepochopením vládních reforem u značné části veřejnosti znamenalo vítězství ČSSD v těchto krajských volbách, v některých krajích pak testování životaschopnosti oranžovo-rudých koalic.  V minulých krajských volbách (2012) byla snaha tento úspěch zopakovat, ČSSD a KSČM vsadily na téma církevních restitucí a krajské volby měly být o nich referendem. Obě strany úspěch zaznamenaly, nicméně podle mého názoru nikoliv jeho vlivem, spíše to byl pokračující odklon českého elektorátu od pravicových stran.

Samozřejmě zkušenost s tím, jak lze voličům v krajských volbách naservírovat taková témata, jaká nakonec sami chtějí slyšet, je pro politické strany velkým pokušením. Například ČSSD má o letošním podzimu na plakátech téma výše důchodů. Toto opravdu není v kompetenci krajské samosprávy. Pro jiné strany je lákavé využít tématu migrační krize a na úroveň krajských voleb přenést témata zastavení nelegální migrace. To je další posun, na kraji je v době voleb snaha řešit témata zahraniční politiky. Přitom zákonnou oporu v pověření krajů toto opět nemá. Jistě, lze oponovat možnostmi zákonodárné iniciativy krajů či společné síly asociace krajů jako vládního partnera. Nicméně proč lidi vodit ke kovaříčkovi, když je možné jít rovnou ke kováři? Celostátní témata by totiž mohli efektivněji řešit přímo poslanci, kteří jsou místo toho často tvářemi krajských kampaní. Zřejmě je předpoklad, že se to vyplatí.

Co jsou skutečná témata krajské politiky?

Tato strategie může napomoci politickým subjektům získat hlasy, nicméně klamou nejen veřejnost, ale, a to je snad ještě horší, i sami sebe, zastupitele občanů. Celostátní a mezinárodní témata totiž odvádějí pozornost od skutečných témat krajské politiky. Co je tedy skutečno náplní činnosti krajů?

Při vymezení rámce je důležité zmínit příjmovou složku krajských rozpočtů. Kraje samy žádné daně nevybírají, daňové příjmy přicházejí ze státní kasy v rámci rozpočtového určení daní, řada prostředků přes kraj pouze protéká. Rámcově jsou to miliardy. Správa veřejného rozpočtu včetně transparentního zadávání veřejných zakázek je bezesporu tématem důležitým. Stejně tak jsou ale důležité alokace prostředků do jednotlivých oblastí.

I bez pseudotémat národní a celostátní politiky jsou krajské kompetence a povinnosti velmi široké. Občané kraje jsou jako uživatelé denně v kontaktu s krajským majetkem v podobě komunikací (silnic II. a III. třídy má Olomoucký kraj ve vlastnictví a správě přes 3 tisíce km). Investice do silnic jsou dlouhodobě nízké, jinak řečeno krajská dopravní infrastruktura je dlouhodobě vnitřně zadlužená a zastarává. S dopravou souvisí zajištění veřejné dopravy, do které kraje dávají nemalé prostředky (Olomoucký kraj dává na železniční a autobusovou dopravu 850 mil. Kč ročně). Toto téma se veřejnosti významněji dotklo například při rušení některých železničních tratí, jinak je dopravní dostupnost většinou zajištěna, jak má. Kraje jsou zřizovatelé škol a školských zařízení. V oblasti zdravotní a sociální je kraj zřizovatelem nemocnic a domovů pro seniory či spoluobčany se zdravotním postižením. Současně přes kraje protékají dotace ze státního rozpočtu i pro organizace nezřizované krajem, které poskytují sociální služby, zajištění financování sociálních služeb je tedy důležitým tématem. V oblasti kultury jsou kraje zřizovatele muzeí, galerie, knihoven. Kraje jsou poskytovatelé celé škály dotací pro obce, neziskové organizace a další subjekty, v oblastech jako je kultura, památková péče, životní prostředí či sport. Kraje zřizují zdravotnickou záchrannou službu či podporují akceschopnost dobrovolných hasičů. Kraje jsou důležitými hybateli regionálního rozvoje ve všech jeho směrech a důležitými partnery subjektů uvnitř krajů, v rámci České republiky či v zahraničí. V neposlední řadě vykonávají krajské úřady celou škálu agend státní správy.

Jinými slovy, role krajů je pro život v regionech a jejich rozvoj klíčová. I schopnost základní témata uchopit a posunout dále by měly být vizitkou důvěryhodnosti a kompetencí politických subjektů, které se chtějí v rámci předvolebního klání o přízeň voličů ucházet. V nadcházejících volbách mimo jiné uvidíme, jak se povědomí elektorátu o skutečné náplni krajské politiky posunulo. Zda lze u voličů stále ještě zabodovat s takovými tématy, jako bylo oněch pověstných třicet korun u lékaře.