Když jsem žil v Africe, rozdával jsem zdarma důležité léky jako antibiotika či antimalarika. Nikdy jsem si za ně nenechal zaplatit.
Dospělí Afričané mají často chronickou malárii. Působilo mi potíže, když byli „klíčoví“ pracovníci, které jsem zaměstnával, často práce neschopní. Lék Lariam ovšem dovedl i ty chronické stavy s úspěchem vyléčit. Kupovali jsme ho v té době dosti draho, od posádek letadel, které létaly do Asie. Fasovali jej zdarma. Brali to jako přilepšení k platu.
Lariam míval nežádoucí účinky, vyskytovaly se poruchy orientace. Časem se ale dávkování upravilo podle váhy pacientů a podařilo se ozdravit celé osazenstvo dílny. Někdy, ale to výjimečně, i některé místní známé.
Co se týče antibiotik, ty jsem poskytoval pouze dětem ze spřátelených rodin. Většinu onemocnění pokládají Afričané v počátku za nachlazení a moc si s tím hlavu nelámou. Jenže nakonec se z rýmy může vyvinout zhoubný záškrt – a na ten se umírá.
Jednou onemocnělo záškrtem v mojí ulici asi dvacet dětí. Měl jsem jen pět krabiček tetracyklinu. Musel jsem odletět do Evropy a bylo třeba rychle rozhodnout, které děti ty antibiotika dostanou – a přežijí. Nechtěl jsem to rozhodovat sám, ale nikdo z Afričanů taky ne. Zůstalo na mě určit, které z dětí bude žít.
Ty děti v ulici jsem znal všechny a jejich mámy taky. Někde se mi líbila víc ta máma, jinde zase děti. Někdy večer, po západu slunce, jsem chodil na procházku. Šel se mnou houf dětí, držely se mě za prsty u rukou. Za ty roky jsem viděl, jak rostou. Bylo to těžké. Být pánem Bohem, mít tu moc, mohly by žít všechny. Měl jsem strach, že mě rodiny, jejichž děti jsem odsoudil k smrti, budou nenávidět.
Ale nestalo se. Oni berou ten běh života trochu jinak. Dětí se jim narodí kolem desítky. Počítají s úbytkem jaksi přirozeně. Je to vůle boží, kismet, má to tak být. Když dítě odejde, dokud je maličké, rychle na ně zapomenou. Za rok přijde jiné a po dvorku jich stále pobíhá ještě celý houf. Vlastně jsem to byl já, koho mámy nakonec utěšovaly. A i po letech ty zemřelé děti někdy ve snech vídám.
