O Evropanovi se v Africe vždy předpokládá, že je bohatý, a očekávají se od něho automaticky dary a almužny.
Oční kontakt je to první, o co se africký loudil snaží. Nevyplácí se vyjádřit účast nebo zájem - byť jen mrknutím oka. Žadoní zprvu mlčky pohledem a posunky. Typickým rotačním pohybem ruky někde ve výši pupku. Potom následuje několik doteků rtů toutéž rukou. Žádající se vám dívá upřeně do očí.
Postupem doby se žadatel stává agresivní. Drmolí něco ve svém jazyce. Přidávají se okolostojící. Začnou vás tahat za oděv a po chvíli dav hlasitě řve. Jste přece bílý a tudíž jistě bohatý a je vaší povinností obdarovávat žadonící Afričany.
Zůstanou jen dvě možnosti - platit nebo utéct. Volil jsem vždy ústup. Podle hesla: „Kdo uteče, vyhraje.“ Měl jsem silný dojem, že ti žebráci jsou nějak organizovaní v kastách jako gangsteři. Odmítal jsem dávat almužnu pod tlakem nebo pohrůžkou násilím.
Více se mi líbili malí čističi bot. Chodil k naší dílně jeden malinký klučina. Přiběhl každý den hned kolem deváté. Vzal si koště, zametl chodník a ještě mi přeleštil čisté sandály. Měl na to svůj postup. Vzal si sandály a navlékl mi prozatím náhradní obuv, vietnamky, které si nosil sebou. Odešel stranou, sedl na kraj příkopu a sandály přečistil. Pak mi boty vyměnil.
Pokaždé jsem ho oslovil: „Pane, kolik to dělá?“ Klučina byl na to oslovení patřičně hrdý. „Pane“ mu v životě nikdo jiný neříkal, dostával jenom pohlavky.
„Dvacet franků, patron Frank,“ odpovídal. To odpovídalo asi jedné české koruně.
„Zde jsou vaše peníze, pane, a přeji vám úspěšný den.“
„Merci, patron Frank, vám také,“ zněla vždy jeho odpověď.
Odjel jsem do Evropy na několik měsíců. Po návratu do Afriky jsem se po něm poptával jeho malých kolegů. Chyběl mi ten jeho ranní rituál. Nikdo o něm nevěděl. Už se neobjevil.
