Sedím v „Mekáči“, jak jim u vás nadávají a pojídám s nechutí jejich poloteplý výrobek, zvaný french fries, namáčím konce do kečupu a zapíjím to přeslazenou coke Zero, která je na jedno kopyto s ostatními nápoji které Mekáč nabízí. A ne jen oni. Všichni. Dá se to nazvat hnusné pití, ale když máte hlad v půl jedné po půlnoci, tak žaludku musíte nějak vyhovět a ty french fries něčím dolů zatlačit. Na jejich hamburák jsem nedostal odvahu, určitě bych po něm nespal. Vím to, neboť se mi to už stalo.
Ovšem nebudu je více týrat kritikou, jen vím, že jejich jídla mi zvedají žaludek a vím, že v Americe jsem za celých 30 let jedl v Mekáči snad 10x. Toť vše. A to na cestách. Nu ale něco mě tam dnes zaujalo. Byla to dívka. Ano, ne ona, jako dívka, ale ona, která se postavila a začala se nakrucovat nedaleko ode mne. Špulila rty, pak je zase „odšpulila“, pak si dala prsty před tvář a nějak se nakroutila, prostě snažila se udělat grimasu, která by se jí líbila. V ruce samozřejmě moderní telefon s kamerou. Pak to blesklo. Snímek, kterému se dnes říka „selfie“ byl uložen v jejim malém „počítači“. Její kamarádi seděli a upřeně každý ťukal něco do svého telefonu, ani nesledovali, že se dívka zvěčňuje. Měli si asi hodně co povídat s těmi, kteří tam nebyli jelikož s těmi, kteří tak seděli si neměli co říct. Nová doba. Co chcete?
Nevím jak v Čechách, ale zde to tak je. Zavolají si, že prý sejdeme se v Mekáči, nebo v jiné rychlovýkrmě, bude nás šest. Když se sejdou, přehnaně se pozdraví, někdy obejmou a jen zasednou začne stejná scéna jako vždy. Začnou se věnovat svým telefonům. Ve skupině se to asi lépe píše, nevím. Někteří ani neposílají texty, ale prohlíží si svoje obrázky. Ne však kostely, nebo muzea, co vás to napadá. Svoje obrázky, svoje selfie. Jo a mají jich tam uloženo na stovky. Lidé se prostě milují. Milují svoje obrázky. Nevím proč psychologové nutí lidi aby milovali nejdříve sebe pro pozvednutí sebedůvěry, nebo čeho? Vzdyť se milují a důkazem jsou selfie.
Po záblesku kamery jsem zakroutil nechápavě hlavou, ale co čert nechtěl, ona mě zahlédla. Asi jí to neimponovalo, nakonec věděla, že je blbá jak troky a ono nakrucování, jen aby si udělala další z tisíce snímků co má ve svém telefoně nevypadalo moc sexy. Snímek vzala s grimasou, kde nemusela nutně poznat ani sama sebe. Ale byl další selfie na světě. Její pohled na mě byl rozpačitý a možná mírně nepřátelský, ale komu to vadilo? Mně ne.
Není to ani dva dny, kdy sedím večer v parku naproti mého obchodu a povídám si tam s paní, která prodává kávu, cigarety a jiné nutnosti, jež zaplní žaludky děcek bez domova, spících v parku nebo pod střechou, někde před zavřenými obchody. Je jich tam dost. Peníze si vyžebrají a pak je utratí za cigarety, nebo pití, žvýkačky a tak dál. Opět se objevila dívka, tu ale trochu znám. Sedává tam s onou paní a sem tam ji pomůže udělat kávu, nebo jí zaběhne do obchodu pro hamburgrové buchty, na které pak paní maže oříškovou pomazánku, nebo majonezu a prodává to za mírnou cenu zájemcům. Dívka seděla, povídala si s ní nyni ona, já mlčel, jelikož jejich řeči moc nerozumím, nebo rozumím každé desáté slovo. Pak umlkly, dívka vytáhla telefon a začala zachycovat svoji tvář, dělala si sérii selfies. Seděl jsem a pozoroval ji, v duchu se opět divil její snaze, ale ksichty jsem tentokrát nedělal. A přesně jako ta dívka v Mekáči dnes v noci i ona dělala různé grimasy, pokoušela se též několikrát naklonit, aby smímek byl v obraze šikmo, to je asi moderní, špulila rty jako když chce líbat, a snímala se tak asi dvacetkrát. Pak se uklidnila. Prohlížela si totiž svoje dílo. Asi se sobě líbila, neboť se usmívala, čili spokojenost se nedala v jejím obličeji nepostřehnout. Pak se mě zeptala: „Máš u sebe v kanceláři WIFI?“
„Ne, nemám“ odvětím. A proč?“
S úsměvem mi vysvětlila, že chce svoje nové snímky umístit na její Face Book. Ptám se jí a to všechny? Prý jo. No potěš mě noha, myslím si. Znovu jsem zopakoval, že bohužel wifinu nemám. No nic, poznamenala, půjdu později někam kde ji mají. Tak jsem využil její sdílnosti a ptám se jí kolik má přátel na FB? Prý asi 300. Wow, odpovídám a i když jsem věděl odpověď, zeptám se nevinně, „A znáš je všechy?“
„Ne, neznám skoro nikoho.„ Ale ani to s ní nehlo. Je to opět asi normální mít přátele a neznat je. Já mám asi 3 kamarády, to je vše, ale znám je všechny. Trochu jsme diskutovali o FB, ptala se mně zda i já mám FB, já na to že ne. Neuznávám sociální sitě říkám, lidé o sobě poví i to, co nechtějí a víc to nejde smazat. Ale mladí tak neuvažují. Je jim to jedno, kdo si ukládá informace a kam, komu je prodává a co se o nich ví. Hlavně že umístí svoje selfie do katalogu a pak čekají, že jim někdo z těch „přátel“ klikne „I like“. Více „I like“ jim prý dělá radost. Tak nevím, ale mně to připadá dost ujeté, ovšem jsem z jiné generace, tak se do toho raději moc nepletu.
Selfie prostě ovládá svét. Telefony s kamerami změnily lidi, změnily jejich uvažování, jejich opatrnost, jejich stud. Musí to zveřejnit, to se prostě dělá a kdo není na FB asi nežije. Nu, já žiji, jen ne ve skupině přátel, které neznám. Nechybí mi nic. I já se mám rád, ale nějak si to nemusím dokazovat prohlížením svých fotek, že jsem ještě „fešák“. Ráno pohlédnu do zrcadla, zašklebím se na toho chlapa v zrcadle a když se mi podaří se na sebe podívat během dne, raději se nedívam a to netvrdím, že se nemám rád. Jen ne až zas tolik, abych si dělal celé alba svých grimas. Jsem normální? Nevím, já si myslím, že jsem, ale mladí to vidí jinak a tak je v tom musím nechat. Nakonec co je mi do toho? A já? Nemusím mít přece všechno.
Frank Krejčí
