Život s asistencí, přesto samostatný

Možná příliš dlouho jsem přemýšlela nad tím, jak pokračovat po svém „Prvním pokusu“... Za tu dobu hlavou proběhlo mnoho témat a myšlenek a napsala jsem mnoho řádků.

 Z bohaté inspirace jsem si nakonec vybrala to, co se mě bezprostředně dotýká. Ty, kteří pomáhají. A je to téma tak široké, že je mi už nyní jasné, že se k němu budu vracet několikrát. Na tuto oblast se dá nahlížet z mnoha úhlů pohledu.

Ve svém každodenním životě se neobejdu bez pomoci druhých lidí. Zatím sice nepotřebuji pomoc nepřetržitou, ale určitá míra je nutností. Jsem totiž nevidomá vozíčkářka. Těmi pomocníky jsou pečovatelé. Jsou to moje ruce, nohy a oči.

S jejich pomocí se potkávám od počátku svého samostatného života. Více, jak deset let. Na samém začátku byl jen jeden pečovatel, s kterým jsem se potkávala prakticky denně. Tak tomu bylo několik let.

Velká změna nastala před dvěma lety. Nejen, že byli přijati noví pracovníci, ale hlavně byl zaveden sedmidenní pracovní týden. S novou situací jsem zprvu nesouhlasila. Nelíbilo se mi to. Cítila jsem se nějakým způsobem ohrožená. Ale postupně jsem měla příležitost seznámit se se všemi pečovateli. Výhodu jsem časem pochopila. Znám všechny pracovníky a oni znají mne. Dnes už se v tom cítím velmi dobře. Jako ryba ve vodě. Do Domu s pečovatelskou službou, kde bydlím, dochází denně dva pečovatelé. Ke spokojenosti mi stačí, když vím, s kým je tu pečovatel, který se v daný den objeví jako první.

Nemám problém komunikovat s lidmi, proto se mi někdy stane, že se „zaseknu“ s příchozím v rozhovoru. Je samozřejmé, že ví, jestli si něco podobného z časových důvodů může dovolit. A pokud ne, tak při domluvě „vlastních záležitostí“ stihnu pracovníka aspoň rozesmát. Jsem to já, kdo říká, co potřebuje. Zařídit, nakoupit a podobné věci.

Povinností pečovatele je dělat pouze to, co si přeje klient. Ale i to má své meze. O tom však někdy jindy. Jedním ze základních pravidel pro práci pečovatele je klientovi vykat a oslovovat jménem a k tomu nezbytné paní nebo pane. Jméno je základem lidské důstojnosti. Neexistuje oslovení dědo, babi.

Pro mě samotnou je samozřejmostí poprosit, pozdravit, poděkovat a popřát hezký den. Jen si nejsem jista, zda je to dostatečné vyjádření úcty k jejich nelehké práci. Snad ano.