Návrat

  Deníčku můj, jsem doma. Je to neuvěřitelné. Nemusíš se bát. Jsem to opravdu já. Nemohla jsem se dočkat, až ti budu vyprávět.

Mám toho na srdci mnoho. Pustím se do toho postupně. Když ti to pomalu vypovím, uleví se mi. Vyčistím si hlavu. Nepříjemné vypustím. Oprostím se od toho. Časem snad i zapomenu.

Zážitky jsem vyprávěla mnohým. Ale… Nikdo není tak trpělivý posluchač jako ty.

Vidím, jak jsi nedočkavý. Tak poslouchej!

Naposledy jsem se zmínila o tom, co mě čeká. Dlouhodobý pobyt v nemocnici. Věděla jsem, že to nebude jednoduché. Už proto, že mám dva handicapy. Nemýlila jsem se.

Nenapadlo mě, že budu muset bourat nějaké předsudky.

V klasické nemocnici jsem nebyla dlouho. Přibližně deset dní. Doktory moje situace příliš nezajímala. Jeden říkal: „nebudeme spěchat.“ A druhý jednal zcela opačně…

Nakonec jsem byla vyhozena narychlo jen v nemocničním andělu. Navíc v sanitním voze plném chlapů…

Byla jsem šťastná, že jsem doma. Velmi brzy se však ukázalo, že doma zůstat nemohu. Byla jsem zesláblá a potřebovala jsem celodenní péči.

Od počátku jsem věděla, že se do svého prostoru vrátím.  Rozhodla jsem se postavit problému čelem. Dala jsem slib nejen sobě. I kamarádce.     

Jediné místo, kam jsem mohla urychleně odejít byla nemocnice ve Varnsdorfu. Lůžko pro mě bylo na druhém oddělení tamní LDN. Noc před nástupem jsem probrečela. Prožívala jsem obrovský stres. Byla jsem plná obav. Jak se později ukázalo, právem. Člověk odkázaný stoprocentně na pomoc druhých to nemá nikdy jednoduché.

A ještě stále funguje handicapovaný rovná se hloupý. Bohužel. Navíc jsem se objevila bez doprovodu a ležící. Tím pádem jsem dokonale zapadla do té pomyslné škatulky. Vypadala jsem jako člověk, který nikoho nemá. Byla jsem snadný terč.

Od první minuty jsem se tam necítila bezpečně. Nechtěla jsem tam být. Opravdu jsem si připadala jako člověk, který nemá všech pět pohromadě. Setkala jsem se s okřikováním a slovními útoky. Nedostala jsem ani požadovaný zvonek na přivolání pomoci. Když jsem druhý den byla tázána, jak jsem spokojená, okamžitě jsem prohlásila, že se mi tam vůbec nelíbí.

Strava byla naprosto bez chuti. Mnohdy se to nedalo ani jíst. Nikoho nezajímalo, že jsem člověk po těžkém chirurgickém zákroku a trpím dočasným nechutenstvím. Když se mi chuť časem vrátila, skučela jsem hlady.

Dlouhé dny jsem jen ležela. Musela jsem počkat, až se mi rána zahojí a jak dopadnou první pooperační kontroly. Dopadly dobře. Postupně jsem mohla zatěžovat svou chatrnou tělesnou schránku.

První sezení v normální poloze proběhlo až po Velikonocích. Ještě před kontrolou. Nevydržela jsem dlouho. Dalo se to očekávat.

Pan doktor mluvil o vertikalizaci a já neustále opakovala své věty o tom, jak chci a potřebuji cvičit. Můj důvod byl jasný. Měla jsem cíl. Vrátit se domů.

To se také stalo. Ale musela jsem potkat člověka, který to pochopí a získám nejen jeho odbornou pomoc, ale i podporu.

Anděl tohoto typu se jednoho dne objevil před mým lůžkem. A začal ten každodenní kolotoč. Nejprve posazování a pokus postavit se na vlastní nohy. V daný okamžik jsem byla nesmírně šťastná, když se mé nohy dotkly poprvé podlahy.

Rehabilitační sestřička, která se mnou vše absolvovala, mi pomalu a trpělivě protahovala pařátky. Bolelo to, ale bylo to třeba. Za několik dní pro mě nastal důležitý den. Byla jsem třemi lidmi postavena do chodítka. Sama jsem se tehdy ani zdaleka neudržela, ale cítila jsem, že je to moje malé vítězství. Celé tělo jsem měla po pětitýdenním ležení hodně zesláblé.

Tehdy mě musely do chodítka doslova narvat. Nohy byly jako párátka.

Pan doktor vše pozoroval zpovzdálí. Pravil, že pokud tohle zvládnu padesátkrát za sebou, můžu jít domů. Musela jsem se kousnout do jazyka, abych mu nedala nepříjemnou odpověď.

V LDN byla jen jedna osoba, která přemýšlela o tom, jak mě vrátit znovu do života. Do mého domácího prostředí. Zmíněná rehabilitační sestřička. Ostatní o tom ani neuvažovali. Cítila jsem z nich argument, proč to nejde. Bylo to pro ně nepředstavitelné.

Věděla jsem, že mi nikdo nevěří a nikdo mě neposlouchá, ale jaká je skutečnost, jsem si naplno uvědomila v den, kdy jsem poprvé a naposledy řekla, že chci domů.

V mém nečekaném rozhodnutí mi tzv. „pomohlo“ neprofesionální chování personálu předchozího dne a to, co následovalo v den oznámení touhy odejít. To mě v rozhodnutí jen utvrdilo. Nejen, že jsem byla v onen den přestěhována mezi ležící a naprosto bezmocné pacienty, ale byla jsem nucena vyslechnout si naprosto nechutný a neprofesionální komentář staniční sestry. Mluvila o tom, jak si pan doktor myslí, že už se do svého prostředí nemůžu vrátit a jak se ptali a bylo jim řečeno, že už jsem to doma nezvládala. To byla sice pravda, ale nastalo to až po operaci. Okamžitě jsem pochopila, že má být rozhodováno o mně beze mě. Něco podobného jsem zažila v životě mnohokrát a bylo mi jasné, že už to nikdy nedopustím. A pokud bych měla něco měnit a řešit, určitě jen s lidmi, kteří o mně něco vědí. Chápu postoj některých pracovníků a nedůvěru, ale neměla jsem důvod si vymýšlet.

Po posledních událostech jsem okamžitě volala kamarádovi, že už tam nechci být. Natož abych pak byla loutkou v rukou druhých. Brečela jsem do telefonu. Zná mě velmi dobře. Věděl, že je zle. Slíbil, že dají hlavy dohromady a přijedou se podívat.

Objevili se do týdne. Ukázala jsem, co dokážu a vyslechla jsem si verdikt. Domluvenou podmínku jsem splnila. Minimální soběstačnost. Na začátku června byla opravdu minimální…Pokud jsem se měla vrátit domů, právě oni měli právo vidět a vědět, co zvládnu a co potřebuji. Co zvládnu chtěla vědět i staniční sestra. Ale ta se na mě dívala jako na atrakci. Připadala jsem si jako cvičená opice. Její přítomnost mě jen znervózňovala. A když přidala komentář, že zapůjčení rehabilitačního přístroje zvaný motomed bylo naprosto zbytečné, měla jsem opravdu dost. Byla jsem ráda, že ji nevidím. Stačil mi tón hlasu. Vím, že přítomné okolí bylo její reakcí hodně znechuceno.

Překvapení jsem přichystala i panu doktorovi. I on chtěl vidět můj přesun z postele na vozík. Málem mu vypadly oči. Vypálila jsem mu rybník. Něco takového nečekal. Však sám konstatoval, že je nedůvěřivý. Stroze jsem dodala, že o tom vím.     

Od konce června jsem doma. Začátky nebyly vůbec snadné. Ale postupně se zotavuji a znovu se mi navrací jistota a soběstačnost. Netroufala jsem si ani pomyslet, že by vše mohlo jít tak rychle. Prostě doma je doma. Jsem nesmírně šťastná.

V mém případě mě skutečně táhla domů touha po soukromí, slušnosti a lidské důstojnosti.

Ale konečně bych ti měla povědět, proč ti to všechno vyprávím.  Bez cizí pomoci se neobejdu. V mém životě to nebylo nikdy jinak. Po návratu z nemocnice ji dokonce potřebuji mnohem více. Ale jelikož nemám ráda, když mě někdo oprašuje a opečovává, tak se snažím. A pomalu se dostávám do formy. Zlepšuji se. Získávám postupně jistotu. Je opravdu velký zázrak, že jsem se vrátila zpět. Bez podpory svých přátel a známých bych to nedokázala. A hlavně tolik potřebné motivace rehabilitační sestřičky.

Podpory všech si velmi vážím. Děkuji nejen za to, že mi drželi palce, ale i za tu faktickou a tichou podporu.

A tobě, kamaráde, děkuji za trpělivost a těším se na tebe příště!