Vykročení z ulity

Deníčku můj, kdybys jen věděl, co všechno se mi honí hlavou. Znovu je toho hodně o čem bych ti mohla okamžitě začít vyprávět. Hlavu si nad tím lámu prakticky od počátku minulého týdne.

Někdy mám pocit, že se mi snad ze všeho zatočí hlava. Je velké štěstí, že mi do ní nikdo nevidí.

Mohlo by to být nejen o absolvování návštěvy úřadu, ale i o jednom manuálu pro novináře. Přesněji řečeno, jak ho vidím já.

Dokázala bych o tom psát hned. Ale pro jistotu to v sobě nechám ještě nějaký čas uzrát. Vrátím se k tomu později. Nezapomenu. Slibuji.

Ale dovedu si dobře představit, jak jsi už nedočkavý a zvědavý. A hádáš sám, o čem by to asi tak mohlo být dnes. Ráda ti to prozradím. Tak mě zase chvíli poslouchej!

Jsi nejen dobrý kamarád, ale hlavně trpělivý a pozorný posluchač. Kdysi jsem se ti jen tak okrajově zmínila o svém krunýři a ostnech. jsem si jista, že si na to pamatuješ.

Dlouho to byl můj způsob obrany před okolním světem. Abych v něm vůbec dokázala nějakým způsobem existovat. Komunikovat.

Moje přítelkyně donedávna vzpomínala, jak jsem před mnoha lety byla člověkem nepřístupným a ostražitým. Je to pravda. Více o mně věděli jen lidé, kterým jsem důvěřovala. O které jsem se mohla opřít.

Nevím, kdy jsem si ten ochranný krunýř kolem sebe vytvořila. Nevzpomínám si. Možná to bylo nevědomky a vyplynulo to z celkové situace. Z toho, co jsem prožívala. V čem jsem se nacházela.

Teprve před několika dny jsem si uvědomila, že mám ještě jednu takovou skrýš. Svým způsobem podobnou. Tou skrýší je moje ulita. Do té jsem se pomyslně ukryla ještě mnohem dříve, než jsem pro sebe objevila krunýř a ostny. Schovala jsem se do ní už jako náctiletá. Možná to byl už tehdy určitý způsob obrany.

Ostny a krunýř chránily před vnějším světem a ulita ten vnitřní. Moje já. Moji duši.

Od určitého věku totiž nikoho nezajímalo, co, případně kdo, se skrývá pod tou viditelnou slupkou. A pokud přece jen, tak to byli jednotlivci spočitatelní na prstech jedné ruky. Při pohledu zpět za ně mohu jen děkovat. Dodávali odvahu. Energii. Povzbuzovali.

Ale proč ti to vlastně všechno vyprávím. Byla jsem v ní ukrytá možná i několik desítek let. Zpočátku měla určitě svůj smysl. Už proto, že jsem člověkem velmi křehkým. Ač to tak nevypadá.

A nyní nastal čas, abych ji opustila. Svobodně se nadechla a rozhlédla se. Za ty dlouhé roky se stala brzdou a výmluvou. Jak něco nejde. Nebo se mi nechce. Podobné stavy budu prožívat stále. Patří totiž k životu. A já je mám hluboko pod kůží.

Ale pochopila jsem, že jediný, kdo vše může změnit jsem znovu jen já sama. Nikdo jiný to za mne neudělá.

Je mi jasné, že to nebude jednoduché. Bude mě to stát i nějaké to úsilí. Ale cítím, že je to tak správně. Projasní to ten můj „černý“ svět. Každičký jeden den.

Chci to, co mám tak dlouho ukryté ve vlastním nitru znovu objevit pro sebe a kvůli sobě. Sama jsem na to dávno zapomněla.

Důvod k vykročení z vlastní ulity mám. Nechci být protivnou slepou čarodějnicí! Tak mi drž palce, prosím! Budu to moc potřebovat.