Deníčku můj, opět na tebe dlouhý čas myslím. Jsem to opravdu já… Ani tentokrát jsem na tebe nezapomněla. To není možné.
Neustále se toho tolik děje. Se mnou. Kolem mě. Všude.
Chtěla jsem ti vyprávět mnohem dříve. Ale… Znovu to nevyšlo. Už si připadám, že hledám jen ty výmluvy.
Asi si tak připadat ani nemusím. Je to skutečnost. Stydím se za to. Ale asi to jinak nešlo.
Až uslyšíš, co ti budu vyprávět, tak snad pochopíš. Povím ti o tom, jak jsem nepoučitelná a svým způsobem stále naivní. Tak dobře poslouchej!
Mám za sebou náročný rok. O tom není sporu. Byl plný změn. S mnoha věcmi je třeba se smířit. Přijmout je jako neměnné. A možná právě proto mě o letošních svátečních dnech přepadl splín.
Bylo mi smutno. Takovým zvláštním způsobem. Samotu jsem snášela prapodivně. Nejsem na to zvyklá.
Lámala jsem si nad tím hlavu. Pochopila jsem. Ovládla mě nesplněná očekávání. Dávno vím, jak to má být… A přesto jsem tak naivní. Nepoučitelná.
Samotu mám opravdu ráda. Nenudím se. Ale tentokrát…
Vnímala jsem a prožívala i záležitosti zvenčí. Zvlášť, když byly tak tragické a bolestivé.
V mém malém světě jsem na tom nebyla lépe o Vánocích ani já. O druhém svátku vánočním jsem si po delší době vyzkoušela zemskou přitažlivost.
Kupodivu stále funguje. Jen se vše neobešlo bez přivolání pomoci. Velkého stresu. Naštvání. Ale pro jistotu ani bez lékaře.
Ale světe div se. I když mé tělo chátrá věkem, padat ještě umím. Po prohlídce lékařka jen konstatovala, že se mi nic nestalo. Byla jsem v naprostém pořádku.
Nechala jsem se ovládnout vztekem a stresem.
Ale abych toho neměla na svém hrbu momentálně málo, na začátku prosince jsem si ukopla palec. Já, vozíčkářka.
Vůbec netuším, jak se mi to mohlo stát. Vzpomínám si jen na křupnutí.
Věděla jsem, že mi s tím doktor nic neudělá. Začala jsem to řešit, když noha otekla. A jaká je skutečnost, jsem se dozvěděla teprve v druhém lednovém týdnu.
Doufám, že se moje tzv. „sloní“ noha“ v co nejkratším možném čase vrátí do svého normálu. Momentálně se totiž jinak nazvat nedá.
Vyšetření ukázalo, že léčení doma nezvládnu. Čeká mě nástup do nemocnice. Prý to bude jen několik dnů.
Tak se snad vše rychle v dobré obrátí. A to nejen v mém mikrosvětě…
Takhle jsem já šikovná. To jsou moje trampoty.
Děkuji za trpělivost a těším se na tebe příště. Budu určitě delší. To mi věř, kamaráde!
