Náš zákazník, náš pán

Deníčku můj, ani tentokrát jsem na tebe nezapomněla. Myslím na tebe dlouho. Kdybys jen věděl, jak se stydím. Opravdu. Nedodržela jsem svůj slib. Opět ti budu vyprávět po dlouhé odmlce.

Měla jsem původně trochu jiné plány. Poslední dobou se toho však děje hodně nejen kolem mne, ale především se mnou samotnou. Bylo třeba vyčkat, až se situace uklidní. A hlavně, až se uklidním já sama. A budu se tak moci plně soustředit na další vyprávění.

Důvod k tomu mám. Pletou se mi prsty. Nechtějí mě poslouchat. Píšou si písmenka, jak samy chtějí.

Jelikož jsem měla pocit, že se v původním vyprávění nemohu pohnout dál, začala jsem od začátku.

Jak si jistě pamatuješ, honí se mi toho hlavou mnoho. Někdy se mi zdá, že mohu vše tahat přímo z klobouku. Nebyl tedy problém začít klást jednotlivá slova a věty na ten pomyslný papír znovu.

Vidím, jak už jsi nedočkavý. Tak poslouchej!

Mnohokrát jsem se ti zmiňovala o tom, jak se do tohoto světa nehodím. Nic se nezměnilo. Občas mám pocit, že se vše ještě zhoršuje.

Netajím se tím, že stárnu a do mnohého se mi nechce. To je, myslím, i docela přirozené. Zcela jistě na tom mají velký podíl i ta má znevýhodnění. Hlavně se to týká jemné motoriky, která je tak nepostradatelná pro ten dnešní technický svět. Především pro ten svět digitální.

Moje prsty nejsou tak hbité. Nedokáží rychle reagovat. Neboj se, nefňukám. Popisuji jen svou realitu.

Ale abych se konečně dostala k tomu, co ti chci vyprávět. Dnes to tedy bude opět o tom, jak se do tohoto světa nehodím.  

už od pradávna se svět točil kolem nabídky a poptávky zboží a služeb. S určitými obměnami se s tím jako lidstvo setkáváme po staletí dodnes. Začali jsme výměnným obchodem a postupně dospěli až k dnešní tržní ekonomice. Jak se moderně říká. Ekonomy jsme dokonce neustále přesvědčováni, že trh je to, co nás zachrání. Co nás doslova spasí.

Já si to nemyslím.

Často přemýšlím o světě, ve kterém žiju. Nejvíc spokojená jsem tehdy, když mám ten svůj prostor a život plně ve svých rukou. A to do všech detailů. Když si můžu o všech krocích a záležitostech rozhodovat sama. Ještě donedávna tomu tak bylo. Dnes už to neplatí. Je to škoda.

Nejsem ten, kdo by chtěl technický pokrok a vývoj společnosti zastavit. Právě naopak. Mnoho věcí mě fascinuje. A to doslova.

Komunikační technologie a digitální svět mi umožňuje kontakt s okolním světem. Zjišťování informací a zábavu.

Ale tak nějak nechápu, proč bych se měla podřídit „podivnému“ diktátu bank a mobilních operátorů.  Nejsem proti jakémukoli pokroku. Jen bytostně nesnáším, když jsem do něčeho tlačena. Je jedno, zda jednotlivcem nebo nastaveným systémem. V podobných záležitostech se necítím vůbec Dobře.  

Jsem člověk vlastního názoru a „svojského“ pohledu na svět. Nikomu ho však nenutím. A protože jsem taková, jaká jsem, dnešnímu světu nerozumím. Nehodím se do něj. Moc dobře vím, proč to neustále opakuji. Ráda ti to objasním.

Dlouhé roky jsem klientem jedné banky. Bezmála třicet let. Když jsem si účet před mnoha lety zakládala, bylo to pro mne výhodné. Bylo to v době, kdy jsem začala pracovat. Nemusela jsem řešit přebírání invalidního důchodu. Nastavila jsem si služby tak, jak mi to vyhovovalo. Nemusela jsem se o nic starat. Usnadnilo mi to život. Pokud jsem něco potřebovala, stačil pouze podpis a podpisový vzor.

Dlouho jsem jakékoli nové technice odolávala. A to i přesto, že jsem se poprvé s internetem a počítačem potkala už v polovině devadesátých let. První mobilní telefon a vlastní počítač s internetovým připojením jsem si pořídila o mnoho let později. Pořízení podobných vymožeností tehdy nebylo zrovna levnou záležitostí. Využila jsem nabídek telefonních společností. Tehdy jsem byla ve všem samouk. Více jsem se učila mnohem později. Jako nevidomá.

A právě v této pro mě zcela nové době jsem chtěla začít využívat internetové bankovnictví. Ale jak jsem se zmínila, zjistila jsem, že mé prsty nejsou tak hbité. Nestíhala jsem opisovat potřebné údaje ze zaslané sms. Byl to sice pro mě problém, ale tehdy přece jen existovalo ještě mnohem více variant, jak se starat o svůj účet. Všechny banky v hojné míře poskytovaly službu banky po telefonu. Bylo to vhodné nejen pro mě, ale jistě i pro mnoho dalších lidí vyššího věku.

Svět se posouvá dopředu. Je to pochopitelné. Pokrok nezastavím. Právě z toho důvodu nejen „moje“ banka mnou používanou službu zrušila. Vše je teď možné vyřídit pouze digitálně. Přes počítač nebo chytré mobily. Proto jsem si chtěla pořídit nový telefon. Telefon, kde by nebylo třeba nic opisovat. Nemám však dost hbité prsty. Řešení by možná existovalo, ale chce to hodně času. A já se nyní musím soustředit na důležitější věci. Své zdraví.

Nedávno jsem se dobře pobavila při komunikaci s mobilním operátorem. Služby této společnosti využívám mnoho let. Vždy jsem byla spokojená. Měla jsem přehled. Teď jsem rozčarovaná a naštvaná. Dlouhé roky jsem si telefonní služby platila přes SIPO. Nyní už to prý není možné. Jen převodem z účtu na účet přes internet nebo kartou.

Před několika málo dny došlo u mě doma k výpadku internetu. Okamžitě jsem hledala, kde je chyba. Diagnostika přes telefon potvrdila, že je s mým připojením vše v pořádku. Bylo třeba pouze restartovat modem. Možná bych to zvládla sama. Ale pomoc dalšího člověka byla větší jistotou. Znáš mě. Nemusím mít všechno. Přesněji, příliš často přistávat na zemi. Při řešení problému s připojením mi bylo nabídnuto i spojení s člověkem na druhé straně. Skvělá věc. Ale za poplatek devadesát devět korun. Myslela jsem, že mne klepne. Málem jsem smíchy spadla z vozíku.

Pobavilo mě to také proto, že v případě nutnosti trvá velmi dlouho, než se dostanu ke konkrétnímu člověku, který mi pomůže problém vyřešit. Nejdříve se mnou komunikuje umělá inteligence. Ženský hlas. A pokud se k živému člověku dostanu, cítím se nepříjemně. Jsem nenápadným nátlakem přesvědčována, že to, co mám, je to nejvýhodnější. A tudíž mi v danou chvíli nemůže být společností nabídnuto něco jiného. Nepřesvědčím, že nepotřebuji služby, které nevyužívám. Pokaždé se pobavím nad hloupými argumenty, které moje hlava nebere. Je to přesně tak, jak kdysi říkal jeden nejmenovaný politik. O peníze jde v první řadě. Nejde o nic jiného než o ten zisk. Všemu se zasměju a jsem schopna vyjádřit nesouhlas. Nemám problém. Ale bytostně nesnáším, když ze mě někdo dělá blbce. 

Vzpomínám si ještě na jednu příhodu s touto společností. Vše se odehrálo asi před rokem. Možná i dříve. Týkalo se to vyúčtování služeb.

Již několik let dostávám vyúčtování elektronickou poštou. Byla jsem připravena, že požadovanou částku uhradím co nejdříve. Dělám to tak vždy. Překvapilo mě zjištění, že jsem dlužníkem. Dlužnou částku si pamatuji zcela přesně. Bylo to „pouhých sto třicet dvě koruny. Vůbec jsem nechápala, kde se ta částka vzala. Nebyla jsem si vědoma nedostatku finančních prostředků. Několik dní jsem si lámala hlavu, kde se stala chyba. Spojila jsem se s poskytovatelem. Vysvětlila jsem nastalou situaci a snažila jsem se najít řešení. Jednáním pracovnice jsem byla překvapena. Přímo zaskočena. Vůbec nechtěla pochopit o co mi jde. Tvrdila stále jen to své. Jednala se mnou jako s chronickým neplatičem. Věř, že na takové jednání nikdy nezapomenu. Dokonce mi vyhrožovala, že pokud nezaplatím do dne, na kterém se se mnou dohodla, budou mi služby odpojeny.

Měla jsem hrozný vztek. Pracovnice mě však pobavila na samém závěru našeho rozhovoru. Nezapomněla připomenout dva haléře, které k celkové částce patřily.

Vrcholem drzosti je, když mi druhý den po rozhovoru přijde do schránky prosba o hodnocení pracovníka. Nikdy to nedělám. Nebaví mě to.

Na závěr mého dlouhého vyprávění mi už zbývá jen jedno malé vysvětlení. Vysvětlení, proč jsem se tak ze široka rozepsala. Je to jednoduché. Myslela jsem si, že se k nám minimálně před třiceti lety vrátilo ono staré a osvědčené: Náš zákazník, náš pán. Jak jsem se mýlila.

U drobných živnostníků to snad stále platí. Jen nechápu, proč by to nemohlo platit také u velkých společností. Aby opět vládla slušnost. Nikoli dravost. Aby i u nich platila možnost volby. Volby, co a jak.

Tak taková jsem já. Ale tebe už nepřekvapím. Jen nevím, kdy se ti ozvu příště. Čeká mě totiž pobyt v nemocnici a nevím, kdy se vrátím. Tak mi drž palce, kamaráde! Budu to potřebovat.