Povídání o knihách

Milý deníčku, mám toho tolik na srdci. Skoro jsem si nedokázala vybrat o čem bude mé vyprávění tentokrát. Ze všeho, co bych ti chtěla svěřit právě nyní, jsem se rozhodla, že to bude o knihách...

Ty se divíš? Copak jsem se ti ještě nezmínila o tom, že jsem vášnivý čtenář? Opravdu ne? Jak je to možné? Musím to tedy rychle napravit. Tak poslouchej.

Každá kniha je pro mě velikým svátkem a zážitkem zároveň. Ale tentokrát to bylo trochu jinak. Překvapilo mě to. Ale pomohlo mi to uvědomit si maličkosti, nad kterými jsem dříve snad nikdy nepřemýšlela. Jsi zvědavý? Tak už nepřerušuj a poslouchej.

Před několika dny jsem dočetla knihu současné anglické autorky, která se svého času stala bestsellerem. Věděla jsem o ní dlouho. Četbu jsem odkládala. A to až do dne, kdy zvítězila zvědavost.

Rozuzlení knihy bylo velmi nečekané. Ale já vím bezpečně, že se k této knize nikdy nevrátím. A dost možná ani k samotné autorce. Knihu jsem dočetla. Nelíbila se mi. A už při její četbě jsem si kladla otázku, proč se mi vlastně nelíbí. Chceš vědět, k čemu jsem došla? Prozradím ti to. Nemám ve zvyku hledat případné nepřátele a viníky. Vzhledem k mé situaci a možným nezdarům. Ani já nejsem stoprocentní. Ale fňukat neumím. Není to můj životní program. Když se sama o něco podobného pokouším, tak vzápětí s úsměvem dodávám, že to není upřímné. Rozumíš mi? A u dočtené knihy jsem měla právě tento pocit ufňukanosti. Téměř od první strany. A možná proto se mi zdála nekonečná.

S velkou radostí jsem se vrátila po několika letech k příběhu o Františku Drtikolovi. Krásné pohlazení po duši. Když jsem ho objevila poprvé, věděla jsem, že tuto knihu otevřu. Byla jsem zvědavá. Chtěla jsem aspoň trochu znát jeho životní příběh. Nezklamal tehdy. A nezklamal ani tentokrát.

Milovala jsem knihy už od útlého dětství. Maminka vyprávěla, že jsem jako malé dítě říkávala, že budu všem číst. To jsem ještě nechodila do školy. Prostě jsem je jen znala zpaměti. A v době, kdy už jsem uměla číst a mohla knihy do ruky brát sama, nebylo tak snadné ke knize přilnout. Neříkám, že jsem v dětství knihy nečetla. Vášnivý čtenář se ze mne pravděpodobně stal až v čase dospívání. Tahala jsem knihu doslova všude. Nejdříve jsem odmítala vše, co bylo povinné. A pak, co právě četli všichni. Vždycky se objevila otázka: Přece to právě v tuhle dobu nebudu číst i já? Hledala jsem si cestu k jednotlivým knihám a autorům sama. Poháněla mě zvědavost. Zvídavost. Touha se něco nového dozvědět. A nové žánry a autory objevuji dodnes. S velkou radostí.  

Nejsem zaměřená jen na jeden žánr, tak je někdy těžké si vybrat. Ale když se to podaří, tak se nechám velmi snadno a rychle vtáhnout do příběhu. V mé mysli se mi vše odehrává jako živý příběh. A dokonce v barvách.

Ale nebylo to vždy tak idylické, jako je to dnes. Prožívala jsem i těžké chvíle. Bylo to v době, kdy mi slábnul zrak a já už nemohla číst. Cítila jsem takovou zvláštní bolest. Veliký stesk po knihách. Připadala jsem si prázdná. Dnes už je to o něčem jiném. Díky technickým vymoženostem si i jako slepec užívám znovu knižní příběhy plnými doušky. Prostřednictvím audioknih nebo knih v textu čtené počítačem. Oficiálně se tomu říká jinak, ale tím tě nebudu zatěžovat. O tom někdy jindy.

Svou vášní ke knihám se netajím. A nikdy to v mém okolí nebylo považováno za něco podivného. Spíš jsem v této „neřesti“ byla podporována. Teprve před nedávnem jsem se setkala ve svém okolí s tvrzením, že čtu, protože na to mám čas. Překvapilo mě to. S něčím podobným jsem se doposud nesetkala. Ale dokud se o člověku mluví, tak žije. Dnes se nad tím usmívám.

Pravda je, že jako nevidomá přečtu knih mnohem víc. Možná je to tím, že knihu nemusím držet v ruce. Víš, dnes už sice nedržím knihu v ruce, ale přesto s radostí říkám že čtu. Oči nahradily uši. Často se mi stane, že když se jen tak zaposlouchám, usnu. Pobavilo tě to? Věřím. Bavím se tím i já. Ale nic zvláštního. I člověk vidící usne s knihou v posteli.

Přiznám se, že se mi občas zasteskne po vůni tištěné knihy. Po knize, kterou bych mohla vzít do ruky. Listovat. Číst. Ale taková je realita. Jiné už to nebude. Důležité je, že i pro mne existuje alternativa a nemusela jsem ten nádherný svět příběhů opustit. Bylo by mi bez knih opravdu smutno. Ztratila bych kus sebe sama.

Dlužím odpověď ještě na jednu otázku. Možná dvě. Vím, zase jsem se rozepsala. Nezlob se, prosím! Tohle ti dopovědět musím. Tak vydrž!  

Je pravda, že mám na čtení mnoho času. Ale i kdybych toho času tolik neměla, tak si ho velmi ráda udělám. Bylo to tak vždy. Však jsem četla i pod lavicí... Čtu proto, že se chci něco dozvědět a ponořit se do různých příběhů a lidských osudů. Nevěřil bys, jak je to krásné. A co jsem si uvědomila při čtení knihy, která se mi nelíbila? I to, co se mi nelíbí jsem schopna dočíst do konce a teprve pak mít vlastní názor. Je možné to i zobecnit. Ten vlastní názor se totiž netýká jen knih a autorů. Ale i veškerého světa kolem mne. A také lidí, samozřejmě. Ale i k tomuto poznání byla dlouhá cesta. Ale o tom, už jsem ti možná vyprávěla. Něco nebo někoho odsoudit předem, je tak jednoduché. Nezaslouží si to ani kniha, ani člověk, ani svět.

Deníčku, děkuji za velkou trpělivost. A zase někdy příště, jo?