Pár slov o humoru

Milý deníčku, za necelý rok jsem ti toho vyprávěla už dost. Nejen o svých bolestech a o tom, co mě trápí, ale několikrát jsem se zmínila i o svém smyslu pro humor. Pravda, bylo to jen občas. Ale bylo. To musíš uznat.

Sice těch náznaků bylo jako šafránu, ale... A právě o humoru bych ti dnes chtěla vyprávět. Souhlasíš? Myslím si, že by se ti to mohlo nakonec i líbit. A možná maličko rozesmát. Co já vím. Uvidíš sám. Tak poslouchej!

Opravdu jsem ti vyprávěla mnohé. V poslední době i o tom, jak fyzicky potkávám stále méně lidí. Ale i při setkáních s malým počtem příchozích mám o čem přemýšlet. Je to zvláštní. A inspirující zároveň.

Stejně tomu bylo i v případě humoru. A právě o tom „svém“ jsem začala přemýšlet na základě jednoho setkání. Bylo to setkání se známým, kterého jsem delší dobu neviděla. Přesněji řečeno, nebyla příležitost s ním promluvit. Ta se naskytla teprve nedávno. A mě doposud nikdy nenapadlo, že si někdy položím jednu otázku. Jakou? No přece, jaký ten můj humor vlastně je... A přiznám se ti, kamaráde milý, že si dozvuky toho rozhovoru nesu v sobě dodnes. Nemůžu se toho zbavit. Proč? Nevím.

I ten můj známý má smysl pro humor. Ale je jiný. Když jsem se mnohem později ke zmíněnému setkání vrátila ve svých myšlenkách, uvědomila jsem si, že mě v rozhovoru něco nepostřehnutého vyděsilo. To jsou opět ty čarodějnické schopnosti... Chápeš?

Jeho humor je jakýmsi ochranným krunýřem. Krunýřem, za kterým skrývá tajemství. Ale to je naprosto v pořádku. Každý člověk má svůj stín. Mám to tak i já sama. Nejsem jiná. Mám nejen svůj stín, ale také svůj příběh.

Ale abych se konečně dostala k tomu humoru. Možná budeš překvapen. Tak ještě chvíli poslouchej!

Mám ráda humor. V jakékoli formě. Nedokážu si bez něj představit svůj každodenní život. Dá se říci, že je jeho kořením. Sama nevím, kde se to ve mně vzalo. Pravděpodobně jsem smysl pro humor zdědila. S oblibou říkávám, že ho mám hluboko v kostech.

Nemám problém se podívat s humorem i na vlastní situaci. Nevěříš? Mohli by ti to dosvědčit ti, kteří mě znají. A řeknu ti jedno. Je to velmi osvobozující. Neberu sebe a svou situaci příliš vážně. Dokážu se zasmát sama sobě. A to přímo od srdce. Stačí opravdu málo a začnu se smát. A teprve nedávno jsem si uvědomila, jak veliký dar je takový pohled na svou osobu. Humor mi pomáhá bourat bariéry. Ty pomyslné hranice mezi mnou a příchozím.

Často jsem ti vyprávěla, jak ráda potkávám nové lidi. A nedávno dokonce i o své kamarádce kadeřnici. Vzpomínáš si? Jsem si jista, že ano. Sháněla jsem profesionála, který by mi udělal krátký sestřih. Ve městě jich bylo dost. Ale největším problémem vozíčkáře jsou schody...Však už to možná trochu znáš. To je ta bariéra vnější.

A já tím svým humorem a postojem bourám bariéry vnitřní. V lidských hlavách. Ale k tomu ti musím dopovědět příhodu... Tak poslouchej...

Když už nějakou chvíli kouzlila kadeřnice svými hbitými prsty a nástroji účes na mé hlavě, ozvalo se: „Neutečte mi.“ S rychlostí sobě vlastní a mnohem dříve, než stačilo doznít to trapné ticho, Jsem dodala: „Já určitě ne.“ Dnes už dlouholetá kamarádka nevěděla, co má říct. Následoval dodatek, že se nic nestalo. S kamarádkou kadeřnicí se známe dvacet let. A občas vzpomeneme i na toto naše první setkání.

A víš, co je nejlepší, kamaráde? Když se podobné historky vyprávějí časem jako vtip. A právě k tomu se mi nedávno kamarádka přiznala.

Jsem si jista, že bych si lepší reklamu ani nedokázala představit. Co myslíš?

Tak jen doufám, že jsem tě aspoň trošku pobavila... Nebo ne?