Okolnosti

Deníčku můj, kdybys jen věděl, jak jsem ráda, že tě mám. Komu se to podaří, aby měl takového kamaráda a důvěrníka jako já. Můžu ti všechno říct a ty to nikomu nepovíš.

Myslím na tebe dost dlouho i tentokrát. Dá se říci, že jsem měla v hlavě nejméně dvě vyprávění. Jen je vložit na ten pomyslný papír. Znovu bych mohla vybírat témata pro svá vyprávění rovnou z klobouku. Ale ten jsem si ještě nekoupila. Tak to tahám z hlavy.

A upřímně, budu ráda, až tu hlavu dnes vysypu. Mám ji hodně těžkou a zaplevelenou. Uleví se mi. To mi věř.

Dovedu si představit, jak jsi nedočkavý. Tak poslouchej!

Za dobu svého vyprávění jsem se už zmínila o tom, v jakém domě žiju. V jednom z domů s pečovatelskou službou. Mám uzavřenou klasickou nájemní smlouvu. K tomu mám nasmlouvanou pomoc pečovatelů.

Pozemek i dům spravuje město.

Bydlím tu už patnáct let a za tu dobu se tu mnoho změnilo. Po všech stránkách. V pozitivním smyslu slova, samozřejmě.

Nejen že tu máme pečovatele i o víkendu celý den. Dům se mění i po stránce bezpečnosti.

Poslední takovou skvělou vychytávkou byla instalace protipožárních hlásičů do všech bytů. Když to spustí, tak se tu téměř okamžitě objeví Městská policie a zjišťuje, jaká je situace. Opravdu to funguje. Mám to vyzkoušené. Od té doby jsem mnohem opatrnější.

Žijí tu lidé různí. I o nich jsem ti už něco vyprávěla. Kromě seniorů tu žije i sedm vozíčkářů.

Několikrát jsem se ti zmiňovala o sousedce. A bude to tak i tentokrát. Nechci ji hodnotit a kritizovat. Nemám na to právo. Nevím, jak bych to dělala já sama, kdybych byla na jejím místě. Obě máme odlišný pohled na svět kolem sebe. A je to tak naprosto v pořádku.

Není to tak dávno, co bylo v našem domě znovu hodně rušno. Právě díky sousedce. Před časem jsem jí sdělila osobně postoj k tomu, co dělá. Nesouhlas. Určitě si to pamatuješ.

Mám pocit, že tentokrát zašla ve svém konání příliš daleko.

V době, kdy se to celé odehrálo, jsem vnímala v domě nezvyklý hluk. Co se přihodilo jsem se dozvěděla o několik dní později. Byla jsem v šoku a nechtěla jsem tomu věřit. Vlastní názor jsem si mohla utvořit teprve před několika dny, kdy jsem shlédla video ze sociálních sítí. Aspoň pochopíš, proč jsem ti znovu vyprávěla v kostce o tomto domě.

 Nebyla jsem přímým účastníkem bouřlivých událostí. Ale povím ti, jak se v tom cítím.

Zveřejněné video se mě dotýká. Bydlím v domě od samého počátku.  Hlavními aktéry jsou kromě sousedky i její tři přátelé. I když o tom věděl celý dům, nikdo jiný na videu není. Už to o něčem vypovídá. O názor ostatních totiž nikdo nestál. Hlavně že aktéři komentují atmosféru v domě. Ale už neříkají, kdo jí vytváří.  

O tom, co vedlo k takovému jednání sousedku se mohu jen domýšlet. Ale jsem si jista, že záměrem jejich přátel nebylo nic jiného než se zviditelnit a nasbírat nějaké ty politické body. Parazitovat.

Celé video vyznívá, že obyvatelé tohoto domu jsou chudáci, o které se nikdo nepostará. A kdyby nebylo sousedky a jejich přátel, tak už jsme dávno mrtví. Oni museli přijet a poukázat na to, jak se tu máme špatně.

To video je jedna velká lež. Právě to celkové vyznění videa mě samotnou uráží. A proto ti to vlastně celé vyprávím.

Já se jako chudák necítím. Jsem člověk jako každý jiný. Mám svoje radosti a starosti. A k tomu si nesu ještě něco navíc.

Pokud vycítím, že jsem vnímána jako chudák, naskočí mi můj ochranný krunýř a je mi jasné jakého člověka mám před sebou. Člověka manipulátora, kterému nejde o mě, ale jen a jen o něho samotného. Přestože mi dává najevo, jak mu na mě záleží. Dbá o dobrý mediální profil. Dává si záležet na vlastní sebeprezentaci a jak je vnímán okolím. A takový typ lidí k životu nepotřebuji. Potřebuji jen jedno. Podporu a pomoc. A tu mám.  

Podobných lidí jsem potkala mnoho. Mám bohaté zkušenosti. Mohla bych ti vyprávět dlouhé hodiny.

Když jsem zjistila, co je obsahem videa, ovládly mě emoce. Okamžitě. Měla jsem hrozný vztek. Nadávala jsem jako pohan. Na celý dům. Při otevřeném okně jsem možná byla slyšet hodně daleko. Abych se s tím nějak srovnala, okomentovala jsem to slovy: „Koupím si pušku a budu střílet. Máme tu škodnou...“

Neboj se. Nikdy bych to opravdu neudělala. Jako slepec se přece netrefím.

Ale jedno ti povím. Tak ještě malou chviličku poslouchej!

Zamýšlela jsem se nad tím, za jakých okolností bych změnila působiště já. Našla jsem tři. Ráda ti je prozradím. Kdybych tu nebyla spokojená, ztratila jsem tolik potřebnou soběstačnost a bylo mi dáváno najevo, že tu nemám co dělat. Vzhledem k tomu, jak na tom jsem. Ale to za ty dlouhé roky ještě nenastalo. A já doufám, že to ještě chvíli tak zůstane.

Tak vidíš, kamaráde, hlavu jsem vysypala. Ulevilo se mi. Tak zase příště, jo?