O lidech kolem mne

Milý deníčku, nevím, jestli dnes budu dobrým společníkem. Ale přiznám se, že se mi po tobě stýskalo.

Víš, mám za sebou jednu bolavou zkušenost a zatím je to pro mě všechno příliš čerstvé. Hodně to bolí. Nechtěla jsem působit bolest ani tobě. Ale musím to někomu říct. Proto ti budu vyprávět i dnes. O lidech, které potkávám.

Nelíbí se ti to? Máš pocit, že tě to nebude zajímat a zdá se ti to příliš jednoduché a obyčejné? Už toho bylo napsáno tolik právě o lidech, že už to nechceš poslouchat? Zkus to, prosím. Rozumím ti. Ale bez těch ostatních lidí to v životě nejde. Ta moje skupina lidí je jako celek tak pestrá. Tak už konečně poslouchej.

V posledních dvou týdnech jsem měla možnost přemýšlet právě o těch, které potkávám. Obecně se potkávám s lidmi velmi ráda. S radostí potkávám tváře nové. Dnes už tváře sice nevidím, ale obrázek o člověku si dokážu vytvořit jiným způsobem.

Jak je to s těmi lidmi? Tak nepřerušuj a poslouchej.

Znovu jsem si uvědomila, že vlastně potkávám tři skupiny lidí.

Do první skupiny patří ti, kteří se objeví a nemají problém začít s komunikací okamžitě. Zkrátka nevnímají jinakosti. Na obou stranách jasno. Ale takových je velmi málo. Mám pocit, že by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Ale ta komunikace s nimi je skutečně bezproblémová. Velice snadno a rychle se vytvoří přátelské pouto.

Poměrně velká je skupina těch druhých. Těch, kteří přicházejí s určitým ostychem. Chybí jim ta osobní zkušenost. Nevědí, jak k nevidomé vozíčkářce přistoupit. Bojí se začít sami komunikovat. Mají obavy, aby se mě třeba i slovem nedotkli a nějak neublížili. Možná se budeš divit, ale já těm jejich obavám rozumím. Každý reagujeme jinak. Ale já právě tyhle lidi potkávám ráda. S radostí bourám ty pomyslné hranice sama. A zrovna ty se ptáš jak? Copak mě neznáš? No, přece humorem... A k tomu nezapomenu dodat, že není třeba si hlídat, co slina na jazyk přinese. Nevadí mi to. Vnímám to jako pomyslnou přihrávku na smeč. Nemám ráda našlapování.  Nejsem totiž jiná. Jen nechodím a nevidím. Občas s oblibou říkám, že je každý nějak postižen, ale já mám výhodu, že je to na mně vidět. A je krásné sledovat, když se to pomyslné otevření dveří do mého světa podaří a ten dotyčný člověk se v mém prostoru cítí svobodně. Chápeš, co tím myslím? Jsem si jista, že ano.

S takovými lidmi je opravdu radost se potkávat. Mohu se ptát moudře i s dětskou naivitou... Mimochodem, mám pocit, že právě to druhé mi jde poslední dobou velmi dobře... Svobodně mohu vyjádřit i svůj nesouhlas. Případně s nimi jen tak být. Naše vzájemná setkání jsou vždy bezprostřední a srdečná. Těšíme se na sebe. Je nám spolu dobře. Mnohem problematičtější je to s lidmi, kterým říkám „pachatelé dobra“. Dovedu si představit, jak to zní tvým uším. Ale vzhledem k tomu, co o nich vím z vlastní zkušenosti, tak mohu konstatovat, že je to slovní spojení velmi výstižné. Ale to si nechám na jindy. Nevadí?