Deníčku můj, nikdy mě nenapadlo, že ti budu něco nového vyprávět tak brzy. Dovedu si představit, jak jsi překvapený. Jsem na tom stejně.
Dospěla jsem dokonce tak daleko, že jsem měla hotový aspoň začátek nového vyprávění. Chtěla jsem totiž splnit ten svůj nedávný slib. Bohužel to dopadlo úplně jinak…
Slova nepřicházejí tak rychle, jak bych chtěla. Právě naopak.
Proto jsem se rozhodla, že budu aktuální. Povím ti o tom, jak se cítím. Co se ve mně odehrává.
Hlavou se mi toho honí mnoho. Potřebuji si utřídit myšlenky. Udělat si jasno.
A k tomu by se hodil dobrý posluchač. Někdo trpělivý. Neznám nikoho lepšího, než jsi ty sám.
Říkám to stále. Vím. Ale je to skutečně tak. Vidím, jak už jsi nedočkavý. Tak poslouchej!
Mnoho let jsem si byla vědoma, že až se dostanu do rukou lékařům, jen tak mě nepustí. A měla jsem pravdu. Stalo se.
Dalo se to očekávat.
Nějaké zdravotní problémy mám už třicet let. Ty se daly dobře řešit medikací. Ale jak člověk stárne, objevují se postupně další.
Začalo to závažnou nemocí a dlouhou hospitalizací. A po nějaké úlevě to pokračuje dál. Doufám, že se brzy dozvím, co se se mnou děje a zdravotní problém bude mít nějaké řešení.
A kdyby neměl, tak to nezměním. Člověk obecně musí počítat se svou konečností.
Nemoci a různé zdravotní problémy k přibývajícímu věku zkrátka patří.
Můj velký problém je ten, že těch změn je moc. Jdou nějak rychle za sebou. Nestačím to vstřebávat a vyrovnávat se s tím.
Momentálně válčím sama se sebou. cítím vnitřní napětí. Uvnitř to bublá jako v kotli. Ale pokud o tom nemluvím, nikdo to nepozná. A to je jedině dobře.
Nejhorší je, že se sama na sebe zlobím. Na svou bezmocnost a závislost. Zdá se mi, že nechybí mnoho, aby obojí nebylo stoprocentní. Ale taková je moje realita.
Věděla jsem, že to jednou nastane. Netušila jsem, že ty změny budou tak rychlé.
Na své tělo se zlobím už několik let. Na to, jak mi postupně ubývají síly. Za poslední rok se změnilo mnohé.
Už nezvládnu věci, které jsem zvládala desítky let. A pokud přece jen něco zvládnu, tak s velkou opatrností. Případně dopomocí nebo dohledem.
Je to logické. Člověk si to hned neuvědomí. Mně samotné vše dochází s určitým zpožděním. Asi je to tak dobře. Nebyla bych tam, kde jsem. Natož pak tím, kdo jsem.
Zní to možná trochu troufale, ale je to pravda. Čekala bych na konec svého života. Na smrt. Až si pro mě ta zubatá přijde. Stále se však snažím. Peru se s vlastním tělem a jeho nedostatky, co to jde.
Je mi jasné, že se jednou budu muset se svým dlouholetým bydlením rozloučit. Odejít jinam. Tam, kde mi bude poskytnuta celodenní čtyřiadvacetihodinová péče.
Už o tom s lidmi kolem sebe mluvím. Problém je tzv. „na stole“.
Z bohaté nabídky mám vybráno. Chci si podat žádost včas, aby neexistoval žádný mezistupeň mého přestupu. Pokud to jednou bude nutné. To je jediné, v čem mám zatím opravdu jasno. Zbytek je pro mne velmi složitý.
Mým velkým a pravděpodobně nesplnitelným snem je dožít doma. Má to však mnoho ale…
Tím neříkám, že bych z tohoto světa chtěla odejít brzy. Nemám to v rukou. Nemohu to nijak ovlivnit. Může se stát, že na tomto světě budu strašit ještě několik let.
I tak budu nucena změnit své působiště. Závisí to na mém celkovém zdraví a tělesné zdatnosti. Na mých schopnostech. A jelikož jsem realista, tak…
Už nyní můj byt vypadá jako průchoďák. Každý den chodí nejen pečovatelé a asistentky pro pomoc, ale nějaký den znovu i sestřičky z domácí zdravotní péče. Je to nutné. Už se bez toho neobejdu. Upřímně. Vadí mi to. Leze mi to na nervy. Ale jinak to opravdu nejde. Bohužel.
Argumentovala jsem, že tam v dáli nikoho neznám a už mě nebaví potkávat nové lidi. To je pravda. Dlouho mám pocit, že právě na tohle už nemám energii.
Obecně je to tak, že nemám ráda změny. Nenávidím je celý život. Všechno je opravdu rychlé. Nečekané.
Není to jen o tom nepřetržitém potkávání nových lidí. Na tom nic nezměním. Tak to prostě bude, dokud budu dýchat.
Velmi důležitá je pro mě svoboda. Soukromí. Soběstačnost. Když se dostanu do pobytového zařízení s celodenní péčí, všechno tohle skončí. Jako mávnutím kouzelného proutku. Jedním škrtem pera.
Nebudu už moci rozhodovat o sobě. O svém čase a prostoru. Ztratím možnost volby. Opět budu nucena přizpůsobit se nějakému řádu. O mém dnu budou rozhodovat jiní. Budou rozhodovat o tom, co a kdy.
Myslela jsem si, že se něco podobného už nikdy nevrátí. Jak jsem se mýlila.
Vrátím se svým způsobem do dětství. Říkávala jsem si, že mi jedna zkušenost v životě stačila. Jak je vidět, tak asi ne.
Vrátí mě to do doby totality. Do Jedličkova ústavu v Liberci. A nejen tam. Ke všem těm, kteří mi chtěli v životě organizovat nejen čas, ale i život sám.
Od konce roku 1989 se mnohé a mnoho změnilo. O tom není sporu. Své bohaté zkušenosti z hlavy ale nikdy nedostanu.
Obzvlášť, když si uvědomím, kolik mě to získání svobody a samostatnosti stálo úsilí. Slz.
Cesta k tomu byla velmi dlouhá. A bolestivá. Navíc ve věku, kdy většina dospělých už stojí na vlastních nohou.
Není to tak dávno, co jsem se, řečeno obrazně, na ně postavila i já. Uteklo to. Skoro dvacet let. Zdá se mi, jako by to bylo teprve včera. Ale pokud to mělo být jen takové malé nadechnutí, stálo to za to. Nemám se za co stydět. Spíš děkovat. Za to, že jsem normální život prožila i já. S těmi starostmi a nezdary. I když to bylos podporou a pomocí. a bude to snad ještě nějaký čas pokračovat. Aspoň chvilku.
Povím ti, co je na tom všem nejhorší. Tak pozorně poslouchej!
Z mého pohledu je nejhorší ta stoprocentní závislost na pomoci druhých. Člověk se musí přizpůsobit okolnostem, nějakému řádu a rytmu dne dané organizace. Nebo jedné osoby.
Mám s tím opravdu bohaté zkušenosti. Mnohdy se člověk cítí jako loutka. Loutka, s kterou si mohou dělat druzí, co sami chtějí.
Právě ty všechny zkušenosti mi brání podívat se na to i trošku pozitivně.
Poslední dobu si připadám jako nerudná baba. Baba, která neustále jen vrčí. Vzteká se na sebe. Na svou situaci. Nic se jí nelíbí.
Měla bych se nad sebou zamyslet. Něco s tím provést. Aby mi to nezůstalo… Nejsem na to zvyklá. Bere mi to hodně energie. Přesněji řečeno všechnu. A já ji potřebuji jinde. Na to, co mě zajímá a baví. Na své přátele. Pro své okolí.
Myslím, že by to pro dnešek stačilo. Byla jsem tentokrát nejen dost ufňukaná, ale snad i srozumitelná. Však ty sám dobře víš, že každý den nemůže být veselo. Proto jsi můj kamarád.
Děkuji za trpělivost a pochopení a těším se na tebe příště, milý příteli!
