"Můj" čas

Milý deníčku, prozradím ti něco zvláštního. Ono to asi tak zvláštní není, ale pro mě samotnou je to velmi podivné. Poslední dobou jsem jen doma a stejně ti mám o čem vyprávět. Nemám pravdu? Není v tom opravdu něco divného?

A navíc ten čas. Ubíhá velmi rychle. Než se rozkoukám, tak uběhne mnohem více času, než bych sama chtěla.

Původně jsem ti chtěla vyprávět o něčem jiném. Ale když už jsem se rozepsala na téma čas, tak v tom budu pokračovat. Nebudeš se zlobit? Tak poslouchej! V poslední době mám pocit, že mám času málo. Zdá se mi, že se ty pomyslné ručičky hodinek točí velmi rychle. Nejenže ubíhá den za dnem, ale i týden za týdnem. A proto jsem často tak překvapená, že už je to tak dlouho, co jsem ti naposledy vyprávěla. A nejinak je tomu i dnes.

Ale otázka je, jestli s tím vůbec můžu něco udělat. Někdy mám pocit, že ano. Ale jak je to doopravdy, nevím. S oblibou o sobě říkávám, že jsem líná. A je to pravda. Bylo to tak vždycky. Pravděpodobně mi to bylo tak nějak předurčeno. Narodila jsem se na rozhraní dvou znamení. Lva a Panny. A on ten Lev něco takového v sobě má.

Ale když se rozhodnu, tak je to o něčem jiném. Rozumíš mi? Mohu ti to trochu objasnit.

Již několik let jsem vlivem okolností „nucena“ učit se stále něco nového. Nechce se mi. Zdá se mi, že na něco nového už nemám dost sil... Ale když nějakou novinku nakonec zvládnu, mám z toho velikou radost. Skutečně mě to potěší. A pohladí po duši zároveň.

Víš, postupně jsem se dostala tak daleko, že jsem se odnaučila dělat si jakékoli plány. Pokud se o něco podobného, byť jen pokusím, vždy to dopadne katastroficky. Naplánovaný den se rozpadne a je zcela chaotický. V tu chvíli mám pocit, že je ten den naprosto bezcenný.

A z čeho vlastně vyplývá ten můj pocit, že mám málo času? Jsi zvědavý? Tak ještě chvíli poslouchej!

I ve své situaci, jako ta nevidomá vozíčkářka, si stále ještě mnoho věcí dokážu udělat sama. A je to pro mne moc důležité. A možná si ani nedovedeš představit jak moc. Ale hlavně na vše potřebuji mnohem více času. Důvody jsou jasné. Přibývá věk, ubývají síly. A hlavně je nezbytná maximální opatrnost. Proč? No, přece, aby se nic zlého nepřihodilo.

V minulosti jsem na sebe byla často naštvaná právě pro tu pomalost. Měla jsem opravdu veliký vztek. Ale ten mi bral hodně energie. A já ji tolik potřebuji pro každý den.

Dnes už si jen povzdechnu, jak jsem pomalá. Beru to jako fakt. Nezměním to. Taková je moje realita. Jen ten čas. Zbývá mi ho málo na to, co mě zajímá. Kam se toužím posunout. Ale ještě to není tak špatné, jak to vypadá. Stále je tu ta možnost něco zlepšit.

A dokud zvládnu vlastní soběstačnost, tak mám vyhráno. I s tou svou pomalostí. Nemám pravdu, kamaráde?