Hysterie

Deníčku můj, nezapomněla jsem na tebe. Právě naopak. Poslední dobou na tebe myslím často. Už několik týdnů. Dokonce jsem si myslela, že bych mohla být mnohem rychlejší, než tomu bylo před časem.

Tedy vyprávět ti mnohem dříve. Ale omyl. Jak jsem byla naivní. Je to tak, jak se říká: „Člověk míní...“. Tak to prostě je.

Po delší době mě přepadly bacily. Byla jsem nemocná. Nebyla jsem ničeho schopna. Dokonce mi nechutnalo nejen jíst, ale ani číst... A to už je co říct. Protože jak sám už dobře víš čtení je moje velká vášeň. Sbírala jsem se z toho přes dva týdny.

Nové vyprávění pro tebe jsem měla téměř vymyšlené. Zdálo se, že to stačí už jen překlopit na ten pomyslný papír a dokončit detaily. Konečné úpravy. A znovu se ukázalo, jak jsem se mýlila...

Opětovně budu potřebovat tvou pomoc. Dobrého posluchače. A upřímně. Neznám nikoho lepšího než tebe.  

Cítím v sobě takový zvláštní neklid. Potřebuji vyčistit hlavu. Všechno odložit. Získat odstup. Uklidnit se. Ale nejsem si jista, jestli dokážu vyjádřit přesně to, co bych chtěla říci. Hlavně to, jak se cítím.

Vidím, jak už jsi nedočkavý. Tak mi drž palce a poslouchej!

Za dobu, co ti vyprávím, jsem se mnohokrát zmínila o tom, jak mi ubývají síly. Poslední dobou je to velmi často. Hodně fňukám. Mám to uvnitř. Zlobím se na sebe pro svou pomalost. Taková je moje realita.

Nedokážu ji přijmout. Bohužel. A možná právě proto jsem se dostala tam, kde jsem. Přesněji řečeno, kde jsem byla před několika dny. Možná i týdny.

Moc dobře vím, že člověk nezůstane na vrcholu sil celý život. A přesto jsem se nechala ovládnout strachem. Panickým. Strachem, který ničí a ochromuje. V sevření strachu jsem byla víc jak týden.

Vlastně to vyústilo až do hysterie. Vyděsilo mě to. Odvykla jsem si. Několik let jsem nevěděla, že něco takového existuje.

Ale před necelými dvaceti lety byla právě hysterie přirozenou součástí mého projevu. Tehdy byla jediným možným a známým způsobem obrany. Nic jiného jsem neznala. Jinak jsem se bránit neuměla.

Tentokrát byla součástí panického strachu. Dlouho jsem si myslela, že je něco podobného za mnou. Že mě takovéto stavy už nemohou potkat. Nikdy. Dobře jsem si pamatovala, co mi podobné stavy přinášely. Bezmoc. Naprosté zoufalství. Právě takhle jsem se tehdy cítila. Opravdu nelze zapomenout. Ale bylo to ve zcela jiném příběhu.  

A ejhle! Ono se to tu objevilo zcela nečekaně. V celé své parádě.

Samozřejmě, že tato situace měla nějaký vývoj. Zpočátku to byl jen strach, že něco ohledně sebe a kolem sebe nezvládnu… Myšleno ve vztahu k soběstačnosti. Pak se to tzv. rozjelo… Začala jsem ztrácet kontrolu. Nejen nad sebou. I nad situací. A ve chvíli, kdy vše dospělo k určité hranici, zastavila jsem se. Zastavila jsem se a začala přemýšlet. Přemýšlela jsem o tom, co se děje. Jak se cítím. Uvědomila jsem si, že mám na sebe hrozný vztek. Vztek na tu svou bezmocnost. Na celý svůj život. Na situaci, ve které se nacházím. Po dlouhé době jsem mířila slovem proti sobě. Vnímala jsem, jak mě ta negativní energie doslova drtí.

Jsem si vědoma nutné opatrnosti. Ta je doslova nezbytná. Bez ní nemohu existovat. Jako člověk s handicapem zcela jistě. A jak už víš i ty, mám to postižení kombinované.

Podobné stavy si nemohu dovolit. Paralyzuje mě to. A to doslova. Mé tělo ztuhne. O to větší je riziko jakékoli krizové situace. V danou chvíli něco hrozí i u věcí naprosto běžných a snadných.

Nedílnou součástí mého života a handicapu jsou spasmy. Patří k mojí DMO. Častým projevem je leknutí. Nejčastěji, když na mě někdo promluví. Zazvoní.          Někdy i samovolné. Bez jakékoli příčiny. Občas mám pak tělo neohebné. Hodně tuhé a pomalé. Zvykla jsem si. Žiji s tím celý život. S přibývajícím věkem chce všechno jen trpělivost. A soustředit se na to, co dělám.

Z celé situace byla zajímavá jedna věc. A to byl pro mě samotnou důkaz, že se vše pomalu začne v dobré obracet. Když bylo nejhůř a vnímala jsem tu hromadu vzteku a nenávisti vůči sobě, vzpomněla jsem si na Macha a Šebestovou.

Neznáš je. Vysvětlím. To jsou kamarádi z kreslené pohádky. Pohádka má několik dílů. A v jednom z nich drhnou svému kamarádovi mandle, aby mohl jet s celou třídou na výlet.

Právě na tuhle scénu jsem si vzpomněla a začala jsem se usmívat. Zároveň jsem si povzdechla, že bych něco podobného potřebovala sama. Obě postavičky by se mi opravdu hodily. Dokonale by mi vyčistily hlavu. Tuším, že kromě jiného použily i tzv.  „rej žák“. Samotná pohádka byla nejen krásně nakreslena, ale i skvostně namluvena…

Celé to ukazuje, jak důležitou součástí mě samé a mého života vůbec je humor. A to podstatnou. I když se mi poslední dobou zdá, že se hodně mění, špetka humoru mi přece jen zůstala. Aspoň doufám. Humor mě osvobozuje. Právě prostřednictvím humoru jsem získala nadhled. Neberu sama sebe a svou situaci tragicky. Otvírá mi cestu k lidem. Bourá ty pomyslné hranice mezi námi. A to je skvělé.

Konečně bych ti měla asi vysvětlit, proč ti to vlastně vyprávím. Tak ještě chvíli poslouchej!

To ubývání sil je fakt. Na tom nic nezměním. Uvědomuji si to stále častěji. Jednou to skutečně nastane. Budu to muset řešit. A jediným řešením bude pobytové zařízení s celodenní péčí. Jinou možnost opravdu nemám. Naštěstí je v dnešní době nabídka široká. Pevně doufám, že se na rozhodování o svém osudu budu podílet i já. Jediným problémem je místo. Ale tak to bylo vždy.  

A právě pro tyhle myšlenky jsem se dostala do krizové situace… Ještě chvíli bych chtěla zůstat pánem svého prostoru a času. Svobodným člověkem. Svobodným člověkem, který si o sobě rozhoduje sám. Když se nad tím zamyslím, tak je neuvěřitelné, jak rychle si dokážu zaplevelit prostor. Sama. Naprosto zbytečně. A pokud budu pokračovat, dopadne to jedině špatně.

S velkou oblibou a humorem sobě vlastním občas říkávám, že jsem plynařka. Otravná. Byla bych nerada, kdyby se to stalo skutečností. A to přesně podle hesla: „Co člověk vysílá, to se mu vrací.“. Bylo by možné, že bych pak zůstala sama. Nikdo by si mě nevšiml. A to by mě mrzelo. Hodně.               Ráda bych si udržela tu pohodu a spokojenost, kterou v sobě mám dost dlouho. Několik let. A vědí to i lidé, kteří se se mnou stýkají. Mnozí občas podotknou, že jim se mnou bylo dobře.

Právě tohle je to, co opravdu potřebuji. Pohodu a spokojenost.

Hysterie byla překvapivá. Něco podobného už nechci zažít. Nejen proto, že to bere veškerou energii. Bere mi to i svobodu, kterou si chci ještě nějaký čas zachovat. Důvod k tomu mám. Je to pro mě důležité.

Mohu i něco změnit. Možná už vím, jak na to. Nebude to jednoduché, ale zvládnu to. Neboj!

Myslím, že jsem ti toho pro dnešek pověděla dost. Pomalu se rozloučím.

Děkuji za trpělivost a těším se na tebe příště, kamaráde!