Dlouhá samota

Deníčku můj, nezapomněla jsem na tebe. Věříš mi? Doufám, že ano. Nedivila bych se, kdyby tomu bylo jinak. Důvod už dobře znáš. Tolik jsem ti toho přece naslibovala. Ale když ony ty dny a hodiny ubíhají tak rychle.

Mám za sebou takové zvláštní období. Jsi zvědavý? Tak poslouchej!

Nebylo to zvláštní období jen pro mě. Pro celou naší malou zemi. A pro každého jejího obyvatele. Naprostá většina lidí prožila nějaký čas v izolaci.

Bylo možné jít jen do práce, na nákup, do lékárny a domů. A nesmím zapomenout na pobyt v přírodě. Na procházky v ní.

Dovedu si představit, jak to bylo pro mnoho lidí těžké. Zastavil se život. Všechno ztichlo. I v našem domě bylo najednou ticho. Měla jsem pocit, že bylo mnohem větší než dříve. Bylo to dost nepříjemné.  

Není to o tom, že bych druhým přála něco podobného. Ale uvědomila jsem si, že jsem vlastně ve výhodě. Mám určitý náskok. Protože tu samotu ze svého života už moc dobře znám. Tu samotu a izolaci.   

Pro mě to nebylo nic nového. Právě samota a izolace jsou totiž součástí mého života již několik let. Změnilo se jen jedno. A to na opravdu dlouhý čas. Změnil se jen počet lidí, kteří se kolem mne běžně pohybují. Mnoho jich sice není, ale přece jen.

Teď už několik týdnů potkávám jen lidi potřebné pro pomoc. Vždyť už víš, že se bez nich neobejdu.

Tím nechci říct, že je to špatně. Právě naopak. Jsou skvělí. Opravdoví profesionálové. Jejich práce není lehká. Ale o tom ti budu vyprávět třeba příště. Slibuji ti to už dlouho.

Ale už bych také chtěla znovu potkávat lidi, kteří přijít chtějí. Myslím, že jsem ti už dříve vyprávěla, jaké lidi potkávám. Bez lidí k pomoci se neobejdu. Ale zrovna tak potřebuji lidi, s kterými se potkám jen tak. Můžeme si spolu popovídat, zasmát se. To můžu a dělám občas i s pečovateli. Ale nemají na starost jen mě. Nejsem jediným „potřebným“ v tomto domě. Rozumíš mi? Doufám, že ano.

Při pohledu zpět se nemám za co stydět. Jsem si jista, že jsem tu nelehkou situaci zvládla docela dobře.  A hlavně mě to překvapilo. Ještě teď si říkám, jak je to možné. Stále mě to udivuje. A to velmi. Možná je to opravdu i díky těm zkušenostem, které mám. Ty jsou přece k nezaplacení. Nemohla jsem nic dělat. Jako mnoho jiných. A nemalou měrou k tomu přispěla i profesionalita a klid pečovatelů a další okolnosti.

Nenechala jsem si vzít humor a klid. A to bylo asi to nejdůležitější.

Pochopila jsem, že si dokážu vyplnit drobnou činností nejen dny víkendové, ale i dlouhé týdny samoty.

A díky telefonu a dalším technickým možnostem jsem se mohla i v této době potkat se zajímavými lidmi. Nebo i s těmi, které jsem neviděla delší čas. A věř, že to bylo skvělé.

Kamaráde milý, nevyprávím ti to proto, abys byl smutný. Smutná nejsem ani já. Ani osamělá. Jen sama. A to je opravdu veliký rozdíl.

Nevím, co mi tato zkušenost přinese do budoucna. To ukáže čas. Ale na ty „své“ návštěvníky se těším. To mi věř!