Německo, Francie, Česko? Ale kdeže.. Letošní evropský šampionát přináší jasný signál. Zastaralé herní systémy a průhledné taktiky na úspěch nestačí, a to ani když je podpoříte velkými jmény. Sami se o tom přesvědčili trenéři nejednoho renomovaného celku. Naopak do popředí se derou mužstva, s nimiž se ještě donedávna téměř nepočítalo.
Zastaralá obrana Francouzů, německé klepání se o postup do posledního zápasu, italské trápení, česká bezradnost. A takto bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Poslední mistři Evropy z Řecka na aktuálním turnaj naprosto selhali. Jejich styl, vše z obrany, se ukázal jako zcela čitelný, na nikoho už nestačí.
Místo donedávna ještě favoritů se prosazují celky, kterým vyrostla nová generace výtečných hráčů. Španělsko že není turnajovým mužstvem? Ale jděte.. I bez kanonýra Raula hrají nápaditě, dynamicky, v pohybu, do kombinace. A dávají góly. To samé Nizozemci, ale v bleděmodrém, tedy pardon, spíš oranžovém. Portugalci šlapou, taženi skvělým Ronaldem. A pro mě vůbec největší překvapení? Jednoznačně Chorvatsko. Tým, koučovaný nezkušeným, ale o to impulzivnějším trenérem Slavenem Biličem, drtí jednoho protivníka za druhým. V základní skupině získali Chorvaté plný počet bodů, ovšem zaujali zejména svou hrou. Efektivními kombinacemi, míč dávají rychle od nohy a jsou produktivní v koncovce.
Moderní fotbal už na styly zpřed čtyř, šesti let nemá náladu. Místo toho se na světlo vynořují nové tváře, nová mužstva a opět radost ze hry. A kdeže jsou vlastně Češi…?
