Byl vždy disident opravdový hrdina?

Svět má rád své kladné hrdiny, a proto si je uměle vytváří. Jenomže jedna věc je literární či filmový kladný hrdina chovající se za každých okolností čestně a druhá věc je realita, která nesplňuje vysněný ideál černobílosti. 

O. Formánek

Tak za pomoci médií vznikl dnešní zkreslený obraz o době totalitní, který maluje disidenty jako kladné čestné hrdiny a všechny ostatní jako zbabělce, co se báli jít proti režimu. V realitě však není hrdinství ani zbabělství tak jednoznačné.

Ono totiž disidentství znamenalo vystavit různým perzekucím i šikaně nejen celou rodinu, ale i příbuzné. A tak mnoho otců, raději mlčelo, či se stalo tichými členy strany platícími známky, aby nevystavilo svou rodinu tomuto nebezpečí. Prostě se obětovali, přestože se vnitřně užírali. Na režim nadávali a nejradši by se také režimu otevřeně postavili. Byli tito otcové, kteří nesli tíhu zodpovědnosti za svou rodinu, opravdu zbabělci?

Co bylo opravdové hrdinství aneb příběh ze života

Po čtyři roky studia na střední škole jsme nic netušili. A tudíž jsme nechápali, proč ta hodná holka, která se dobře se učila, najednou u maturity tak vyvádí. Odpovídala na otázky střídavě s pláčem a smíchem. Nechápali jsme, proč jí najednou ruply nervy. Po skončení maturit jsme dozvěděli příčinu její nervového vypětí.

Její otec byl disident. O jeho činnosti věděla STB a tak ona zažívala šoky z  prohlídek a sledování jejich domů. Věděla, že je na černé listině, proto se celé čtyři roky stresovala, zda ji ze školy nevyhodí. A maturita pro ni tak byla velkým nervovým vypětím, jelikož se bála, že jí nenechají odmaturovat.

Ač její otec, by měl být za hrdinu, my jsme nechápali, jak může svoje dítě vystavit, takovému životnímu stresu. Hrdinu jsme v něm rozhodně neviděli. Toho nebo spíše tu jsme viděli úplně někde jinde. Ve faktu, že se dcera sledovaného disidenta dostala na střední školu a dokonce odmaturovala?

Neskrývá se zatím vším opravdová statečnost ředitelky školy, která samozřejmě jako pedagogický pracovník musela být členkou strany. Není to její hrdinství, že dceru disidenta přijala na školu a ona úspěšně odmaturovala. Vždyť jí to mohlo stát místo.

Kdo byl tedy skutečný hrdina?

Otec disident, jenž svou dceru vystavoval takovému životnímu stresu, nebo ředitelka školy, která jí dala šanci vystudovat a složit maturitu?

A čí otec byl opravdový hrdina, ten který se obětoval, aby neublížil své rodině, nebo otec disident, jehož rodina trpěla s ním?

Vzpomínám na slova  Bernarda O‘Reillyho (Charles Bronson) z filmu Sedm statečných, kde sedm pistolníků bojuje s vesničany proti tyranovi a vesničané však raději od boje ustoupí, podvolí se tyranovi a pistolníci musí odejít z vesnice.

Ve chvíli, kdy se pistolníci chystají z vesnice odejít, přiběhlo za Bernardem několik chlapců (synové vesničanů) a jeden z nich mu řekl, že se stydí za své otce, protože jsou zbabělí, jelikož se bojí postavit tyranovi s pistolí v ruce. Bernardo ho ohnul přes koleno, naplácal mu na zadek a pak mu řekl: „Tohle nesmíš říkat, protože vaši otcové nejsou zbabělí. Jsem já statečný, protože mám zbraň? Vaši tátové jsou mnohem statečnější, protože mají zodpovědnost. Za vás, za vaše bratry, matky, sestry. Tahle zodpovědnost je jako obrovský balvan, co váží tunu. Jeho tíha je pořád ohýbá, až je nakonec pohřbí hluboko v zemi. A jestli nevíte, proč to dělají, tak proto, že vás milují. Já jsem nikdy neměl tuhletu odvahu. Dřít na poli denně jako mezek, bez záruky, že bude úroda. To je statečnost! Nikdy jsem se ničeho takového neodvážil a neodvážím.“  

Nejčtenější články a nejvyšší karma:

Záchodová štětka do vagíny nepatří

http://formankova.blog.idnes.cz/c/35716/Zachodova-stetka-do-vaginy-nepatri.html

Vem si mě, aneb jak slepice bojují kohouta

 http://formankova.blog.idnes.cz/c/12270/Vem-si-me-aneb-jak-slepice-bojuji-kohouta.html#t2