Je znám stav, který se popisuje jako "ochočení asistenta". Ten se vyskytuje v případech, kdy asistent z nějakého důvodu podlehne okolnostem, a místo aby autistovi pomáhal, začne za něj úkoly dělat sám. Možná proto, aby byly hotové když mají být hotové, nebo aby byly hotové rychle. Nebo autista nespolupracuje či je agresivní. Nebo asistent nemá dostatečnou kvalifikaci. Co se stalo, kde je chyba a co mohlo být lépe?
Úplně nejdůležitější, opravdu páteřní roli hraje v životě autistově struktura. Strukturou se nazývají taková opatření, která autistovi umožňují velice snadnou orientaci, bezbariérový pohyb a jistotu. Neustálá přítomnost jistoty vyplývá ze skutečnosti, že všechno je jednoznačně popsáno, označeno, doplněno návodem a obrázkem. Když jsem se poprvé ocitl tváří v tvář strukturovanému světu speciální mateřské školky, pochopil jsem, že v takovém prostředí se musí komfortněji pohybovat i zdravý člověk.
Pamatuji si jako dítě, že když bouchnul Černobyl, říkalo se, že za množstvím zbytečně ztracených životů stála neschopnost personálu udržet pořádek, což před důležitým testem a návštěvou papalášů vyřešili tím, že se všude vymalovalo. Bylo to sice hezhé a čisté, ale pod nátěrem zmizely všechny orientační šipky a nápisy, což potom stálo život v panice utíkající lidi. O Sovětech se vůbec říkalo, že neváhají střílet do vlastních řad, dělají to často a někdy i rádi.
Prostředí atomové elektrárny, kde nejspíš každý malý ventil musí mít na sobě lísteček stvrzující funkčnost a obsahující jednoznačné pokyny k použití, paniku znemožňuje, a v panice se pohybující personál uklidňuje. Taková speciální mateřská školka, to je místo jako laboratoř. U všeho je hned na první pohled znát, k čemu to je a jak se to používá. Těmhle komiksům se říká procesuální schémata. Běžně je ani nestudujeme, nanejvíš je přelítneme okem, protože to přeci známe. A návody jsou navíc pro blbce, žejo. Ne tak autista. Ten když na své pouti neznámým prostorem narazí na známý bod, a najde procesuální schéma, ví kam dál se má pohnout. Je to jako kufrování. Jako orientační běh s mapou. Jenom místo lesa a vojenskýho prostoru máte obývák plný neznámých předmětů.
Kdybych byl autistou a nalezl v sobě byť malou touhu potěšit se nebo pobavit, nabízel by mi takový prostor okamžitě možnost jak se realizovat. Proto se tolik snažíme, aby náš malý autista byl veselý, a je-li příležitost ho pobavit, pak se jí okamžitě chytáme, neboť ho tím rozvazujeme z jeho těsného úvazku a hážeme mu svoje lano, jako záchranný kruh. Tohle lano třeba já osobně cítím s Vítkem když vezu kočár, a protože máme starou herku která nezatáčí, tak potřebuji obě ruce, a on se spolehlivě drží kočáru kamkoli se hne. Když zastavím, zastaví i on. Nemusí se dívat na mě, může se dívat po okolí. Musí se jen držet a drží se rád. Tohle znají majitelé pejsků. Mají se svým miláčkem skrze vodítko podobné spojení. Pejsek se cítí být jistější a tolik se nebojí, když ví, že má na druhém konci vodítka páníčka. Lezci po stěnách koneckonců na přítomnosti toho druhého závisí životem.
Tak i autista má rád svůj pocit jistoty, protože to je něco, co se nezmění. Také se o autistech říká, že trvají na stereotypech a že jsou z tohoto důvodu podivínští. Já myslím, že je to trochu jinak. Autisté vůbec netrvají na nějakých činnostech. Nic je ve skutečnosti nezajímá. Nemají žádnou potřebu poznání. Ale tělo je někdy zklame a přihodí jim do cesty jejich smyslům nějakou zábavu, která je příjemná, a oni už si ji nechají navždycky, bez potřeby měnit ji za jinou.
Máme dobrý důvod myslet se, že kdybychom dokázali zaměnit tyto osobní rituály za učitečná procesuální schémata, tedy činnosti podle nich, pak se může autista pohybovat svým prostředím jako úplně normální člověk. Sice postrádající schopnost porovnávat obsahy pojmů, nicméně schopný jimi žonglovat. Náš Vítek je například velice tělesně zdatný. Má těžký kosti, jak by asi řekla babička. Dokáže se fyzicky pohybovat velmi šikovně, je rychlý, hbitý, dovede viset za ruce, houpat se a dělat kdovíjaké další věci, a NEPADÁ!
Tohle je přeci věc, která vyžaduje nějaký pud sebezáchovy! To znamená, že on nechce spadnout, z nějakého důvodu, ví co je výška. A má z ní respekt. Když jsme ho posadili na koně, což je asi těžko výš než vrchní příčka u žebřin, chtěl hned dolů. Možná mu nevoněl kůň, nebo to mělo jiný důvod. Ale zajímavé to je.
Takže máme strukturovaný prostor a procesuální schémata. Máme mapu a potom máme manuály k jednotlivým věcem. Takže do toho. Proč ale autista nejde? Proč když ho postavíte na startovní čáru toho orientačního běhu, proč nevyběhne s výstřelem startovací pistole? Jednak neví, co je pistole, neví, že ten zvuk je z toho, neví že znamená že má běžet, a když ho postrčíte, rozbrečí se nebo vztekne, protože nechápe proč ho napadáte, taky byste ho mohli nechat na pokoji. To je tím, že má prázdné ty pojmy. Abychom mu je naplnili, musíme jít s ním. Musíme navodit atmosféru, že na něco čekáme, co zazní. Když potom zazní výstřel, dáme najevo, že to je nač jsme čekali a pohneme se kupředu. Když v takovém okamžiku sťouchneme do autisty, můžeme očekávat že poběží. Nebude vědět kam, ale půjde s námi. A tím se stáváme jeho průvodcem.
Jaký je rozdíl mezi průvodcem a asistentem? Na rovinu, pro mě žádný. Děláme celý život asistenty svým dětem, svým přátelů a kamarádům, partnerům a ani to nevíme. Poskytujeme jim podporu a radu stejně samozřejmě jako se dýchá a stejně tak ji i od svých druhých čerpáme. To samé mají autisté se svými průvodci. Jenom pro ně bývá nutné to popsat a označit, aby se nezaměňovalo, aby se nebloudilo, aby byla jistota, že na tento prostor je spolehnutí, že je bezpečný. Sem, autisto, vstup bez obav svou bosou nohou.
Kdyby autista uvykl na prostor a na průvodce, který by jej nenutil se samostatně pohybovat, ale který by jen ho vedl jako slepce, zůstal by autista slepcem a vůbec by mu to nevadilo. Proto je tak velmi důležité, aby asistenty autistů byli NUTNĚ lidé poučení a znalí. Protože jinak by to dopadlo jako v tom Čerobylu. Když nalakujete skutečnost na růžovo jenom proto, že už chcete mít hotovo, a děláte asistenta, tak jste si vybrali špatné povolání.
Ochočený asistent vyvolává ve mně dojem, že je sám voděn autistou od jednoho úkolu k druhému, tam je rychle vyplní a spěchá na konec, aby si mohl píchnout a tradá domů. S jemnocitem sobě vlastním k tomu poznamenám, že za tuhle šichtu samozřejně vezme plat a je si jist, že má tvrdej chleba. Nás by ale osoba asistenta neměla vůbec zaměstnávat svými starostmi. Navíc, když bere práci autistovi, kde bere čas na svou vlastní práci...
